Šéf opět na ligovém ledě! Nedělní zápas Vítkovic s Libercem (16:20 hodin), bude mít slavnostní nádech. O jeho úvodní buly se postará někdejší famózní pravý křídelní útočník, opora druhé zlaté generace Vítkovic, člen legendárního útoku Stránský – Holaň – Neuvirth, Vladimír Stránský.
Nedávno Vladimír Stránský oslavil 70. narozeniny, ale nikdo by mu takový věk asi nehádal. Rodák z Jihlavy, jehož srdce ale už dávno zapustilo kořeny v Ostravě, je stále vitální a ve skvělé formě.
Na ledě mu kdysi přezdívali šéf, protože byl opravdovým lídrem. Stál u všech úspěchů Vítkovic z poloviny 70. a začátku 80. let a dnes jeho vnuk Šimon pokračuje v tom, co on sám před čtyřmi dekádami začal.
Právě proto padla volba pro čestné buly posledního zápasu základní části letošní sezony právě na Vladimíra Stránského. Byl oporou druhé zlaté generace Vítkovic a absolvoval celý vývoj, kterým si ostravský klub prošel od temných druholigových dob přelomu 60. a 70. let, až po výsluní druhého mistrovského titulu v roce 1981.
Hned po skončení vojny se v roce 1969 hlásil na „Kotasu“. Tehdy druholigové Vítkovice spřádaly plány na návrat do nejvyšší soutěže a stavěly mužstvo, které v budoucnu mělo dokázat mnohem více, než jen posun zpět do elitní ligy. Rychlý pravák s hodně tvrdou střelou se v novém ostravském působišti zabydlel velice rychle. Už za necelé tři roky patřil k oporám a tahounům mužstva. Pod vedením trenéra Miroslava Vlacha se stvořila úderná formace, která téměř deset let strašila obrany všech soupeřů. Vladimír Stránský stál na pravém křídle, centra tvořil Miloš Holaň starší a post levého křídla zaujal Zbyněk Neuvirth. Trojka Stránský – Holaň – Neuvirth vydržela pospolu neuvěřitelně dlouho, což byl pouze a jen důkaz nadání a hokejového umění.
V roce 1973 se Vítkovice konečně vrátily do I. ligy. Mužstvo následně prošlo omlazením a byl to právě Vladimír Stránský, kdo převzal jednu z vedoucích úloh nového týmu, jeho přezdívka Šéf hovořila sama za sebe. Ostravané v polovině 70. let zkonsolidovali kádr pod vedením trenéra Štemproka. Vladimír Stránský byl i ve třiceti hodně platným hráčem a i díky jeho zkušenostem a hernímu umu Vítkovice došly až na nejvyšší stupínek, díky kterému se celá generace hráčů druhé poloviny 70. let a začátku 80. let může nazývat zlatou. Mistrovský titul 1981 je dodnes nejcennějším artefaktem ve sbírce Vladimíra Stránského.
Nedávno Vladimír Stránský oslavil 70. narozeniny, ale nikdo by mu takový věk asi nehádal. Rodák z Jihlavy, jehož srdce ale už dávno zapustilo kořeny v Ostravě, je stále vitální a ve skvělé formě.
Na ledě mu kdysi přezdívali šéf, protože byl opravdovým lídrem. Stál u všech úspěchů Vítkovic z poloviny 70. a začátku 80. let a dnes jeho vnuk Šimon pokračuje v tom, co on sám před čtyřmi dekádami začal.
Právě proto padla volba pro čestné buly posledního zápasu základní části letošní sezony právě na Vladimíra Stránského. Byl oporou druhé zlaté generace Vítkovic a absolvoval celý vývoj, kterým si ostravský klub prošel od temných druholigových dob přelomu 60. a 70. let, až po výsluní druhého mistrovského titulu v roce 1981.
Hned po skončení vojny se v roce 1969 hlásil na „Kotasu“. Tehdy druholigové Vítkovice spřádaly plány na návrat do nejvyšší soutěže a stavěly mužstvo, které v budoucnu mělo dokázat mnohem více, než jen posun zpět do elitní ligy. Rychlý pravák s hodně tvrdou střelou se v novém ostravském působišti zabydlel velice rychle. Už za necelé tři roky patřil k oporám a tahounům mužstva. Pod vedením trenéra Miroslava Vlacha se stvořila úderná formace, která téměř deset let strašila obrany všech soupeřů. Vladimír Stránský stál na pravém křídle, centra tvořil Miloš Holaň starší a post levého křídla zaujal Zbyněk Neuvirth. Trojka Stránský – Holaň – Neuvirth vydržela pospolu neuvěřitelně dlouho, což byl pouze a jen důkaz nadání a hokejového umění.
V roce 1973 se Vítkovice konečně vrátily do I. ligy. Mužstvo následně prošlo omlazením a byl to právě Vladimír Stránský, kdo převzal jednu z vedoucích úloh nového týmu, jeho přezdívka Šéf hovořila sama za sebe. Ostravané v polovině 70. let zkonsolidovali kádr pod vedením trenéra Štemproka. Vladimír Stránský byl i ve třiceti hodně platným hráčem a i díky jeho zkušenostem a hernímu umu Vítkovice došly až na nejvyšší stupínek, díky kterému se celá generace hráčů druhé poloviny 70. let a začátku 80. let může nazývat zlatou. Mistrovský titul 1981 je dodnes nejcennějším artefaktem ve sbírce Vladimíra Stránského.
