Návrat do minulosti (5): První tvrdý muž Vítkovic. Schauera se bál i Maleček

Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. V pátém díle si připomeneme osobnost Stanislav Schauera, který rozdával tvrdé ale čisté bodyčky už před druhou světovou válkou a ostravské publikum jej za to milovalo. Hokej je tvrdý sport a vždycky byl! Hity, bodyčky, střety, tvrdé rány, to není výsada jen posledních let. Hovoří-li někdo ve spojení s Vítkovicemi o tvrdé a bojovné hře, současné generaci se vybaví aktuální kapitán Jan Výtisk. Samozřejmě. Pamětníci jistě při té příležitosti okamžitě vysloví jméno jednoho z nejtvrdších zadáků historie československého hokeje Jana Kaspera, který se s nikým nemazlil, ať už oblékal dres mateřské Viktorie Zárubek, ÚDA Praha, Rudé Hvězdy Brno, Vítkovic či československé reprezentace. Hokejoví diváci vždy milovali a obdivovali tvrdou hru, je to základ tohoto rychlého sportu. Prvním, kdo v Ostravě sklízel ovace za fyzické pojetí hokeje však nebyl ani Kasper. Už před druhou světovou válkou si ostravské publikum získal vítkovický zadák Stanislav Schauer. Předválečný hokej byl samozřejmě o dost jiný, než je ten dnešní. Povětšinou nízké mantinely, větší důraz na techničnost hry, kombinaci. Jednoduše na ledě se to tolik nesráželo, jako tomu bývá dnes. A vzhledem k tomu, že vysokými (klasickými) mantinely disponovala ve 30. letech jen pražská Štvanice, ani narážení na mantinel prakticky fandové ani hráči u nás neznali. Ale právě o to více byla fyzická hra a bodyčky na otevřeném kluzišti ceněny mezi fandy. Stanislav Schauer byl ve své době miláčkem tribun vítkovického Sportovního pavilonu, na druhou stranu protihráči jej nemohli vystát. Nejedna hvězda předválečného československého hokeje s obavami vyhlížela zápas ve Vítkovicích, protože věděla, že schytá rány od toho urostlého beka SSKV, který si na ni zase někde počíhá. Bez nadsázky. Respekt před Stanislavem Schauerem měl i hvězdný Josef Maleček. Připomeňme, že Josef Maleček byl opravdovou první star československého hokeje. Byl to nejlepší hokejista první poloviny 50. let. Takový prvorepublikový Jágr, a to bez přehánění. Jeho význam přesahoval hranice Československa, o čemž svědčí, že mu dokonce v roce 1931 nabídli smlouvu New York Rangers z NHL! On ovšem stále oblékal červeno-žlutý dres LTC Praha a v rámci československého hokejového dění se potkával i s Vítkovicemi. A tak došlo k jednomu ze vzájemných zápasů mezi Pražany a Ostravany na vítkovickém ledě. Je otázkou, zda to byla taktika trenéra Rokyty, či to vyplynulo ze hry. Prostě Maleček při rozjíždění svých pověstných útoků dost často narážel na nesmlouvavý odpor Stanislava Schauera v obraně Vítkovic. Třikrát po sobě poslal Schauer Malečka tvrdými, avšak čistými bodyčky doslova na zadek. Ostravští fandové jásali, hvězda pražského týmu pak ztratila sebekontrolu. V jednom z nestřežených okamžiků se Maleček rozjel na Schauera a ve výskoku jej chtěl trefit bruslemi do obličeje. Jaký obraz se pak naskytl divákům na vítkovickém Pavilonu, to snad ti, kteří tam nebyli, neuvěří. Schauer v poslední chvíli zaznamenal pokus o zákeřný zákrok a díky své vysoké a urostlé postavě se mu také postavil. Výsledek? Hvězda LTC pouze narazila do hrudníku vítkovického obránce a skončila na ledě počtvrté… O tomto utkání se jistě Josef Maleček, při vší úctě k němu a k jeho výkonům, rád nezmiňoval.

Hvězda LTC Praha a nejlepší československý hokejista předválečné éry Josef Maleček obecně nerad jezdil do Ostravy k zápasům s Vítkovicemi. Tvrdý a nesmlouvavý obránce Stanislav Schauer byl jedním z důvodů

  To byla jen nejzářivější ukázka hry Stanislava Schauera. Dokázal ovšem dávat i góly. Nebylo jich mnoho, ale skóroval. Narodil se v roce 1907 v tehdy ještě samostatném Zábřehu nad Odrou. V místech dnešní pivnice Assen u zastávky Závoří měla jeho rodina pekárnu, a tak bylo jasné, čím bude malý Stanislav, až vyroste – pekařem. Učaroval mu ale také sport. Takže volné chvíle trávil na hřišti Sokola Zábřeh. Tíhnul hodně k atletice, v zimě, když Sokolové na hřišti udělali kluziště, rád zkoušel hokej. Fyzické předpoklady a atletická průprava byly pro něj ideálním odrazovým můstkem. S hokejem začal koketovat v roce 1928, ale netrvalo dlouho a na toho urostlého pekaře, v třeskutých mrazech hrajícím v bílé čapce, se přišli podívat zástupci hokejového týmu SSK Vítkovice. Líbil se jim, tak jej oslovili, aby jej získali do mužstva. Souhlasil. Ostatně ze Zábřehu to do Vítkovic nebylo tak daleko a jezdila tam dokonce tramvaj. V polovině 30. let se tak Stanislav Schauer stal základem obrany SSK Vítkovice a patřil k tomu nejpopulárnějšímu, co vítkovický hokej fanouškům nabízel. „Stačilo, aby se někdo z protihráčů rozjel mým směrem, stadion začal skandovat „Hej-ruk, hej ruk“, já jsem si v předklonu počkal, až si hráč najede blíž, pak už stačilo se jen napřímit a už zahučel mezi diváky na tribunu,“ vzpomínal po letech člen prvního ligového celku SSK Vítkovice.

Stanislav Schauer (zcela uprostřed v čepici s hokejkou v ruce) na začátku svého působení ve Vítkovicích v roce 1935. Civilním zaměstnáním byl pekař, takže když opravdu hodně mrzlo, hrál v pekařské čepici, jinak měl vzorně upravený účes. Na ledě ovšem rozhodně nehrál v rukavičkách, hrál tvrdě, ale čistě

  S Vítkovicemi odehrál dvě ligové sezony, před nimi byl u dvou titulů mistra Země Moravskoslezské a Slovenska. Oženil se a s tím také skončila jeho sportovní kariéra. Od roku 1938 znal jen výhradně rodinnou pekárnu a volný čas věnoval své druhé největší lásce – rybaření. Zajímavé jsou jistě jeho kroky těsně před a během války. Svou odvahu a nebojácnost prokázal tím, že v době ohrožení Československa v roce 1938 sám na vlastní žádost narukoval ještě dříve, než byla vyhlášena mobilizace. Sloužil u stíhacího pluku v Chebu – tedy na velmi horké půdě československých Sudet. Za války pokračoval v pekařině a osobní odvahu prokázal i za Protektorátu, když rozdával zdarma jídlo potřebným. Osud už ale bývá paradoxní. Po válce a především po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 mu byla rodinná pekárna zabavena. A tak mu zbylo už jen to rybaření. Za zmínku jistě stojí, že skutečně od roku 1938 přestal mít o hokej zájem a přestože byl tím, kdo pomáhal utvářet současné hokejové Vítkovice na jejich samotném začátku, na zápasy nechodil ani jako divák. Zemřel v roce 1992. Rodinná pekařská tradice sice skončila násilným zabráním majetku, ale rodinná hokejová tradice nikoli. Pravnuk Stanislava Schauera Jan Schauer je vítkovickým odchovancem a momentálně hraje v dorostu HC VÍTKOVICE RIDERA.