Zemřel Milan Vašat, člen zlaté generace Vítkovic 50. let

Vítkovická hokejová rodina ztratila dalšího člena. V sobotu 30. dubna zemřel ve věku 89 let Milan Vašat, člen zlaté generace Vítkovic 50. let, který ale kvůli vojně na historický titul 1952 nedosáhl. Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 6. května ve Vítkovicích.

Začínal ještě se „starými otci zakladateli“, byl členem první vychované generace, která naplno vlétla do ligových bojů a z Vítkovic udělala v 50. letech jednu z nejlepších hokejových mašin v Československu. Ostravský rodák Milan Vašat patřil ke zlatým hochům Vítkovic, i když vinou vojenské služby právě onen zlatý triumf 1952 sledoval jako vítkovický soupeř v dresu armádního ATK Praha.

Milan Vašat byl přímým odchovancem vítkovického hokejového klubu, do kterého přišel už před druhou světovou válkou a díky svému talentu se už jako velmi mladý propracoval do A-mužstva, za které začátkem 40. let stále ještě bojovali členové původní první sestavy SSKV. Společně s Ladislavem Staňkem a dalšími pak Vašat patřil k těm, kteří po „otcích zakladatelích“ převzali žezlo a zapsali Vítkovice nesmazatelně do mapy i historie československého hokeje. V roce 1949 byl Milan Vašat jedním z prvních čtyř vítkovických hráčů, kteří kdy reprezentovali Československo. Byl součástí dynastie let 1949 – 1953, která během pěti let dokázala Vítkovice vrátit do nejvyšší soutěže a postupně vybojovat třikrát ligové stříbro a především také premiérový mistrovský titul, i když právě o něj Milan Vašat přišel, když v sezoně 1951/1952 působil ve vojenském ATK Praha, kde vykonával povinnou vojenskou službu.

Po ukončení své aktivní kariéry byl dlouholetým funkcionářem TJ Vítkovice a předsedou technické komise klubu. I v pokročilém věku a při blížící se devadesátce neztrácel Milan Vašat zájem o vítkovický hokej a i když už nemohl pro podlomené zdraví pravidelně navštěvovat zápasy Vítkovic, sledoval klub svého srdce alespoň prostřednictvím novin, televize a rozhlasu.

Milan Vašat odešel do hokejového nebe v sobotu 30. dubna ve věku 89 let.

Poslední rozloučení s legendárním hokejistou vítkovické historie se uskuteční v pátek 6. května 2016 ve 14 hodin v obřadní síni na hřbitově v Ostravě-Vítkovicích.


Hokejový klub HC VÍTKOVICE STEEL vyjadřuje rodině pana Ing. Milana Vašata a jeho nejbližším upřímnou soustrast

Na sklonku roku 2015 ještě Milan Vašat stihl dát svůj poslední hokejový rozhovor Hokejovému bulletinu Rytíř Vítek

Milan Vašat (vlevo) společně se spoluhráči z prvního útoku SK VítkovickéŽelezárny Ladislavem Staňkem (uprostřed) a Jiřím Machovským před vtěznou kvalifikací o postup do I. ligy v roce 1949 na Ostravském zimnímStadionu Josefa Kotase.

Milan Vašat v souboji v roce 1956 v dresu DSO Baník Vítkovické Železárny Klementa Gottwalda

Vítkovice byly v 50. letech špičkou českého hokeje, vzpomíná MILAN VAŠAT

Hrál ještě s „otci – zakladateli“, Vítkovicím pomáhal zpět do nejvyšší soutěže, dvakrát si pověsil na krk ligové stříbro, při hokeji dokázal vystudovat i vysokou školu, jen mistrovský titul jej minul. Letos osmaosmdesátiletý hokejový veterán Milan Vašat zavzpomínal na dobu, kdy byl členem první vítkovické formace a kdy vítkovický klub byl na vrcholu své první dynastie.

Jak jste se dostal k hokeji a jaké byly vaše hokejové začátky?

Bylo to docela kuriózní, byl jsem vlastně exot. Mě k hokeji přivedla matka. Samozřejmě já jsem v zimě hrával hokej, ale do Vítkovic mě tehdy přihlásila moje maminka. Ona měla výborný vztah ke sportu a já jsem domapořád mluvil o hokeji a tak ona mi řekla: „Pojď, přihlásím tě do Vítkovic!“ Tak mě jednou vzala mamka a šli jsme ještě na staré kluziště,na Pavilon, jak se tehdy říkalo, do Vítkovic. Tam byl ještě starý Duda,ledař a taky sekretář Vítkovic. On byl mimo jiné děda hokejisty ArnoštaDudy, který v té době hrál. Za ním mě mamka přivedla a říká mu: „Prosímvás, já tady mám syna. On by chtěl hrát hokej, na koho se mám obrátit, abych ho zapsala?“. On byl sice svéráz, nebyl příliš oblíbený, ale byl ochotný a svou práci dělal dobře, takže hned souhlasil a vlastně přímo na vrátnici mě zapsal do klubu, SSK Vítkovice, tehdy vlastně už ČSK Vítkovice.

Vy jste začínal někdy v období druhé světové války, je to tak?

Já jsem ročník 1927 a měl jsem to štěstí, že když jsem se dostal do prvního týmu, tak v něm hrála ještě ta stará garda, ti chlapi, kteří v podstatě založili vítkovický hokej – Holubec, Sejk, Arnošt Duda, v bráněBotko. Já jsem byl v podstatě prvním z těch nových zajíců, mladých kluků, měl jsem patnáct roků, když jsem začínal a šlo mi to a nechali měhrát s tou starou gardou. Tahle nejstarší generace ale už odcházela, mymladší jsme to začínali po nich přebírat. Když jsem se já dostal do týmu, tak už tam byl Láďa Staněk, který byl starší a tehdy přišel z Hrušova. Pak přišel třeba Olda Pavlík, Eda Remiáš, Standa Garstka.


Vítkovice se na konci 40. let hodně zvedly, vrátily se do ligy a hned začaly sbírat medaile, vy sám jste byl u dvou vicemistrovských titulů z roku 1950 a 1951. Vítkovický hokej byl tehdy hodně vysoko, je to tak?

Ano. Vítkovický hokej byl tehdy velice úspěšný. Když jsme, my mladí, nahradili tu starou gardu, tak se to hodně zvedlo. Vítkovice se tehdy pohybovaly pravidelně mezi nejlepšími kluby republiky. Hráli jsme hokej na vysoké úrovni a všemu pomohlo i to, že se postavil nový stadion a my tak měli nejlepší a nejmodernější zázemí. Byly to výborné časy. Důležitétaké bylo, že ten přechod ze starší generace na mladší byl plynulý. Se staršími hráči jsme měli dobrý vztah, vzali nás mezi sebe a my se cítilijako plnohodnotná součást týmu. My jsme za to byli rádi a hráli jsme opravdu nahoře a plynule jsme na to navázali. A dařilo se a vše vyústilov ten titul v roce 1952.

Jenže u toho jste shodou náhod nebyl. V oné sezoně jste oblékal dres armádního ATK Praha a rozhodovalo se, jestli budou mistry Vítkovicenebo právě tehdy vaše ATK. Vy sám jste ve vzájemném finálovém zápase vstřelil dva góly a ATK vyhrálo 7:4, tehdy jste byl k titulu blíže vy, na úkor Vítkovic. Jak se vám hrálo?

Bylo to pro mě zvláštní, hodně zvláštní. Doba byla taková, já jsem musel na vojnu a to znamenalo odejít z Vítkovic do
armádního klubu. Tehdy ještě nebyla Dukla, ale bylo ATK Praha. Shodou náhod mi to tehdy ještě i docela šlo. Ten zápas s Vítkovicemi byl pro měhodně zvláštní. Velice špatně se hraje proti svému týmu, není to dobré.Já jsem tehdy dokonce dával vítěznou branku, no naštěstí pro Vítkovice my jsme, jako ATK, pak remizovali s Tatrou Smíchov, Vítkovice vyhrály nad Chomutovem a byly mistry. Samozřejmě mě to mrzelo, ale na druhou stranu jsem měl radost, že to vyhrály Vítkovice.

Ještě před vojnou jste se dostal do reprezentace, byl jste jedním z historicky prvních vítkovických hokejistů v národním mužstvu. Jak vzpomínáte na svůj debut na ostravském ledě proti Polsku v roce 1949a na reprezentaci vůbec?

Ona se tehdy reprezentace tvořila jinak, než dnes. Většinou to bylo skoro celé LTC Praha doplněné jedním nebo dvěma hráči odjinud. Od toho roku 1949 se ale začalo více využívat i dalších hráčů. My jsme tehdy dostali příležitost čtyři, já, Slávek Blažek, Eda Remiáš a Láďa Staněk. No, byla to čest. Já jsem hrozně rád reprezentoval, hrál jsem i za akademickou reprezentaci.


Ostrava v 50. letech žila hokejem, kromě Vítkovic hrál ještě Baník Ostrava a dokonce v roce 1953 oba týmy hrály republikové finále. Jak vzpomínáte na městská derby?

Bývaly to zajímavé zápasy, hodně vyhecované. Nerad bych snižoval kvalituBaníku, ale my jsme opravdu většinou vždy byli lepší, než Baník. Hecovalo se to hodně, ale my jsme to hokejově vždy lépe zvládli.

Ostravské publikum patřilo na starém zimním stadionu k nejlepším v republice, souhlasíte s tím?

Určitě ano. Lidi v Ostravě měli hokej rádi. Už na Pavilon chodilo dost lidí, a když se postavil kotasův stadion, tak ten zájem ještě vzrostl. Na zápasy byly fantastické návštěvy, klidně kolem třinácti tisíc, pamatuju i zápasy přes sedmnáct tisíc diváků. Bylo to výborné období. Ostravský hokej měl tehdy nejlepší úroveň, a když dorazily týmy jako LTCPraha, pak ČLTK nebo i proti ATK, tak se diváci opravdu tlačili na zimák a hodně z nich zůstávalo i před stadionem. Vítkovice tehdy měly dobré mužstvo, bylo krátce po válce a lidé se chtěli bavit, takže se jimhokej líbil.


Jaký to byl tehdy hokej?

Herně samozřejmě jiný. Zajímavostí pro dnešní fanoušky i hokejisty bude ale asi to, že my jsme hrávali i hodně přátelských utkání. Když jsme měli volno mezi ligovými zápasy, nebo jsme cestovali z Prahy nebo z druhého konce republiky zpátky do Ostravy, tak jsme hráli tak zvané pouťáky. Vždycky jsme se někde zastavili a sehráli zápas s místním týmem. To tehdy byla běžná praxe pro všechny kluby. Jeden z těchhle pouťáků mi utkvěl v hlavě. To jsme po cestě z Prahy hráli v Hradci Králové. Tam se vždycky říkávalo „votroci“, dodnes se fotbalistům Hradcepřezdívá „votroci“. A ti fandové to používali skoro pořád. Já jsem dal gól a ti lidé kolem na mě hned: „Ty votroku jeden!“ A pak jsem byl krátce na to vyloučený a oni zase na mě: „Ty votroku jeden, hraj slušně!“ A když pak hlasatel zahlásil, že vyloučen je inženýr Vašat, takoni mi to hned dali poznat: „Jó, tak ty seš študovanej, ty votroku jeden?“

Vy jste ale absolvovali i jiné „pouťáky“, než jen v Československu, že?

To jo, největším, jak říkám pouťákem, byl zájezd do Číny v roce 1957. Tobylo opravdu velké. My jsme tam tehdy jeli na poznávací ale také hokejově osvětový zájezd. Tehdy se to v Číně hodně měnilo, lidé tam už byli urostlí a chtěli hrát hokej, takže my jsme tam přijeli jim to, zjednodušeně řečeno, ukázat. I když jsme je poráželi, bylo zajímavé proti nim hrát, protože byli hodně snaživí, houževnatí. Tam jsme také zažili vtipnou historku.My jsme jednou šli do města a vzali jsme si ty rikši a Venca Bubník byl obrovský chlap a ten malý Číňan s ním měl problém, nemohl ho pořádně uvézt. Venca Bubník byl velký srandista, tak po chvilce, když viděl, jak se ten jeho rikša trápí, tak ho naložil do toho vozíku, chytl vozík a běžel s ním. My jsme přijeli na místo a najednou vidíme, Venca veze Číňana, tak se ptáme, co to má být a Venca se rozesmál a říká: „No, už nemohl, tak jsem ho naložil, přece na nás nebudete čekat.“

Ovšem zahraniční týmy jezdily i k vám do Vítkovic, na zápas s týmem britských Kanaďanů Harringay dokonce 18 000 diváků.

Ano, to byli opravdoví profíci. Oni byli sice z Velké Británie, ale většinou to byli jenom Kanaďani. Harringay měl dva týmy, Racers a Greyhounds a oba do Ostravy přijely hned několikrát a o ty zápasy byl velký zájem. To byl už opravdový kanadský hokej, výborný, hodně tvrdý, ale také slušný. Hrálo se s nimi těžko, my jsme na ně nejdříve moc neměli, ale postupem času jsme se jim vyrovnávali. I to dokazuje, jak československý hokej šel nahoru a jak rostla úroveň i Vítkovic, které byly v 50. letech opravdovou špičkou našeho hokeje.

V polovině 50. let také začala nastupovat na scénu ruská mužstva. Vy jste tehdy pravidelně nastupovali proti výběru Moskvy jako výběr Ostravy, jak vzpomínáte na tyto zápasy?

Proti nim to bývalo asi nejtěžší. Oni byli na svém začátku hodně houževnatí, tvrdí, agresivní. Já si pamatuju, jak v jednom z prvních zápasů nastoupili na led a měli i takovou hodně nedokonalou výzbroj, to byl zase Venca Bubník, který si dělal legraci, že mají pod dresy místo chráničů školní atlasy. Výstroj měli špatnou, ale hráli od začátku dobře, třeba jejich první brankář tehdy vyrážel cíleně puky i hlavou – tehdy nebyly masky nebo přilby – on měl na hlavě tankistickou kuklu, která byla vycpaná, a tím odrážel puky hlavou. Jejich plusem byl trenér Tarasov, tvrďák, který jim připravil tvrdý tréninkový režim, který jim dával hodně, co do síly a rychlosti.


Zmínil jste anglo-kanadské profesionály, zmínil jste také tvrdý dril Rusů. Jak to ale vypadalo u nás, konkrétně právě ve Vítkovicích. Jak často jste trénovali a byli jste opravdu ti pověstní amatéři, kteří si chodí zahrát hokej jen při zaměstnání?

My jsme samozřejmě chodili do práce, byli jsme zaměstnáni ve Vítkovicích, ale je potřeba přiznat, že jsme měli jiný režim, než ostatní. Tréninky jsme už tenkrát měli každý den dopoledne a trénovalo se dost. Hokej je a vždy byl náročný sport. Já jsem ho nejprve musel skloubit s vysokou školou a pak i s prací. Nebylo to jednoduché, už tehdy totiž byl hokej u nás profesionální, i když se to veřejně nepřiznávalo. V práci nám to tolerovali, protože jsme byli ve Vítkovicích především jako hokejisti a až potom jako dělníci. Já třeba osobně jsem byl zaměstnaný ve Vítkovicích na závodě 2 a pak jsem se přesunul na podnik, na ředitelství. Sport a zaměstnání na plný úvazek i už tehdy moc nešly do sebe.

V době, kdy jste hrával, výstroj rozhodně nebyla současné úrovně, nastupovali jste i bez helem. Zažil jste ve své kariéře nějaké vážnější zranění?

Jeden vážnější úraz jsem měl. To mě tehdy přemluvili, abych pomohl druhému mužstvu do ligy, takže jsem jel do Olomouce a tehdy mě jeden ze soupeřů trefil hokejkou přímo do oka. To bylo hodně zlé. Léčil jsem se hodně dlouho, jednu dobu jsem na oko vůbec neviděl. V té době mi hodně pracovaly nervy. Naštěstí mi to dali dohromady, ale na to oko vidím špatně dodneška.

Po skončení své hráčské kariéry jste ale pokračoval ve výboru hokejového oddílu TJ VŽKG, je to tak?

Už v době, kdy jsem hrál, jsem pomáhal s tréninky mládeže. Pak až postupem času, a až jsem skončil s hraním, jsem se stal předsedou trenérské rady. Ale i to jsem dělal vlastně na úkor zaměstnání. Pokud chce člověk dělat i trenéřinu dobře, musí tomu věnovat hodně času, to platilo i v 50. a 60. letech.

Nyní žijete pár metrů od Arény, zajdete si alespoň někdy podívat se na své následovníky?

Ještě nedávno jsem chodil, ale teď už mi to zdravotní stav až tolik nedovoluje. Takže většinou to sleduju v televizi nebo v rádiu. To rád sleduju, pořád mě to hodně zajímá. Vím, že teď to asi není úplně nejlepší, ale přeju si a přeju to i hokejistům, aby se to zvedlo. Protože Vítkovice byly vždycky hodně dobrá značka v hokeji. V těch 50. letech byly Vítkovice opravdu špička, samozřejmě byly tady pražské klubynebo pak policejní a vojenské kluby, které byly díky svému postavení o něco lepší, ale Vítkovice byly pravidelně a dlouho těsně za nimi, a to bez posil ze zbytku republiky.

Ing. Milan Vašat

18. 3. 1927 – 30. 4. 2016 v Ostravě
Post: útočník
Hráčská působiště: ČSK Vítkovice / SK Vítkovické Železárny (do 1951), ATK Praha (1951 – 1953), DSO Baník Vítkovice (1954 – 1958)
Trenérská působiště: TJ VŽKG
Největší úspěchy: Vicemistr ČSR 1950, 1951. Postup do I. ligy s Vítkovicemi 1949. První vítkovický reprezentant 1949.