Vždy „kraj razovity“ proti „namyšleným pražákům“, vzpomíná bitvy se Spartou Jan Vavrečka

Dvakrát se v dresu Vítkovic postavil v play off Spartě, ani jednou se bohužel neradoval, ale byl součástí těch největších epických bitev. Bývalý výborný obránce a současný trenér dorostu Jan Vavrečka zavzpomínal, jaké to bylo pro jeho generaci hrát o všechno proti pražské rudé mašině.

 HC Vítkovice RideraPatříte k jedné z posledních ryze ostravských vítkovických generací. Jak jste tehdy na přelomu 80. a 90. let vnímali souboje se Spartou?

Je to pořád „region razovity“ proti „namyšleným pražákům“. Sparta pro nás vždycky byla státní, takzvaně vládní klub. V Praze ještě za komunistů bylo hlavní vedení strany a my jsme to vždy vnímali i trochu politicky. A jak říkám, boj našeho „regionu razoviteho“ proti privilegovaným „rozmazleným pražákům“. A podle toho to také na ledě vypadalo.

 

Historicky první play off bitva Vítkovic se v nejvyšší soutěži konala v únoru 1990 a soupeřem byla právě Sparta. Jak vzpomínáte na toto premiérové, ale hodně krátké čtvrtfinále?

Na tuhle sérii si vzpomínám už jen velice matně. Hrálo se to na dvě vítězná utkání. My jsme bohužel obě prohráli. Nejsem si úplně jistý, ale vím, že v té sezoně jsme občas hráli i na Kotasu a mám dojem, že jsme i ten jeden zápas play off se Spartou hráli tam, ale bohužel prohráli. V bráně Sparty byl tehdy mladý Petr Bříza a Sparta nás porazila dva nula na zápasy a pak taky vyhrála titul.

 

Finále 1993 dodnes nebylo překonáno a možná asi ani nikdy nebude. Jak vzpomínáte na tuto v pravdě epickou bitvu?

Neskutečný zážitek. To bylo to největší, co jsem ve Vítkovicích zažil. Z pohledu týmu – vždycky se říkalo, že jsme byli dobrá parta a ono to opravdu tak bylo. Byli jsme parta kluků z Ostravy a okolí a strašně jsme pospolu drželi. Ještě to nebyla doba komerce a my jsme hráli hlavně jeden za druhého a za tým, za Vítkovice. Opravdu neskutečné bylo to, co se dělo tady u nás v paláci. Vždycky se říkalo, že hala má kapacitu kolem deseti tisíc diváků, ale tady tehdy mohlo být i více než jedenáct tisíc, tuším. To, když člověk vyjel na led, zvedl oči, podíval se do hlediště, tak nebyly vidět schody, prostě to byla jednolitá masa lidí, kteří bouřili, fandili, křičeli, tleskali, dupali, pískali. Neskutečná atmosféra. I ta, myslím, pomohla vyprovokovat Frantu Černíka, aby v tom všem, co se na ledě dělo, sebral pohár pro mistra ligy, snesl ho dolů na střídačku Sparty a poslal celý tým Sparty s pohárem – slušně řečeno – do háje. A jsme zase u nějaké té politiky… Jestli to tak mělo být, nemělo, nevím. My vyhráli v Praze jeden zápas, za vyrovnaného stavu jsme přijeli do Ostravy, tady jsme dvakrát hodně těsně prohráli, Sparta vyhrála poslední československý titul a my skončili druzí – taková byla realita.

 

Nutno ale přiznat, že jste do odvetných zápasů v Ostravě nastupovali v hodně dezolátním stavu, je to tak?

Ano, to byly ty dnes už legendární střevní potíže. Nevím… Já si pamatuju, že jsme spali kousek za Prahou, směrem na Kladno. Já si pamatuju, že před cestou domů jsme přišli na večeři a normálně jsem na prostřeném stole našel černé uhlí… Je pravda, že v hotelu jsme se moc nevyspali, protože se tam v noci opravovalo a vrtalo a když jsme přijeli do Ostravy, tak drtivá většina týmu, včetně trenérů a realizačního týmu, dostala těžké střevní potíže a křeče. Někteří hráči museli dokonce na kapačky a v takovém stavu jsme hráli ty dva zápasy, které jsme vlastně prohráli vždy až ve třetí třetině. Byl to takový zvláštní okamžik, kdy jsme si říkali, že to nebylo úplně v pořádku. Jestli to bylo nebo nebylo záměrné, to nikdo neví a dneska už asi ani nezjistí.

 

Jak těžké bylo hrát v takovém stavu?

No, pro hráče, kteří tím trpěli, určitě hodně těžké. Já musím říct, že já jsem byl v klidu. Pár z nás se to vyhnulo. My jsme – někteří – v té době hrávali ještě na slivovici a na rum, takže já jsem to dezinfikoval (smích).

 

Zklamání bylo asi velké…

Tak taková už je realita, je to pětadvacet let. Mé generaci se bohužel Spartu nepodařilo v těch vypjatých bitvách porazit, byli tam opravdu kvalitní hráči – Žemličkové, Hrbkové, Geffertové. Petr Bříza, se kterým jsem ročníkově stejně, takže jsme se znali z mládežnických reprezentací.

 

Jak vidíte šance dnešních Vítkovic proti současné Spartě v letošním předkole?

Pořád platí jedna věc, play off rozhodují z devadesáti nebo z osmdesáti procent gólmani. Emoce a nasazení ve všech zápasech jsou na stopadesáti procentech a rozhodují maličkosti. Současné Vítkovice mají asi nejlepšího extraligového gólmana, Sparta v tomto ohledu má také hodně silný post. Každopádně i tak věřím a doufám, že se to našim klukům povede. Když jsem viděl ty zápasy, tak si myslím, že to gólmani rozhodnou a věřím, že na naší straně je o něco více kvality.

 

Pikantní je, že jste tak trochu do letošních bojů také zasáhl, respektive puk vystřelený v první třetině prvního utkání málem zasáhl na tribuně vás…

(smích) Ano, to je pravda. No, sledoval jsem hru a viděl jsem, že jde puk mimo a říkám si „To nemůže letět na mě“, pak ale puk tak nějak ve vzduchu zaplaval a najednou letěl přímo na mě, ale dobré, stačil jsem to vykrýt (smích).