Na šampionátu do dvaceti let dovedl Jakub Petr českou reprezentaci k sympatickému pátému místu, nyní už je ale v plné zátěži vítkovického A-mužstva a společně s týmem se připravuje na výzvu v podobě snahy o návrat Ostravanů do elitní desítky.
V konečném pořadí mistrovství světa do dvaceti let jste s českou reprezentací obsadil páté místo, jak tento výsledek hodnotíte?
Před mistrovstvím nás tipovali na sedmé, skončili jsme pátí (úsměv). Do turnaje jsme šli podle našich představ. Finální přípravné zápasy (s Kanadou 0:1, s Dánskem 5:0) nám ověřily řadu důležitých věcí – brankáře, výkony, taktika – čili díky tomu jsme do mistrovství mohli vstoupit pozitivně naladění. První zápas s Ruskem jsme zvládli takticky velmi dobře, škoda ale nevyužitých šancí v závěru, ale remíza zasloužená, protože i Rusové měli šance. Další zápasy byly, jak se říká, z povinnosti, ale ta hranice mezi top týmy a těmi druhými je strašně tenká a i když to někomu může připadat jako samozřejmost, tak vítězství nad Slovenskem a Běloruskem byla náročná. Podle vývoje skupiny jsme pak už věděli, že s Finskem je to souboj v uvozovkách jen o soupeře pro čtvrtfinále, takže to tak také všichni pojali a došlo k určitému popuštění útočných stavidel. Já myslím, že to byl náš nejlepší zápas na mistrovství. Když už dnes vím, jak dopadlo čtvrtfinále, tak trochu lituji koncovky právě tohoto zápasu s Finskem, protože jsme byli vyrovnaní. Bylo tam několik sporných vyloučení, které daly Finům příležitost a oni přesilovky opravdu skvěle umí. Každopádně ve hře pět na pět jsme je přehrávali, takže jsme měli vedení udržet a ten zápas se měl vyhrát. Pak bychom šli na Kanadu ve čtvrtfinále. Neříkám, že ji bychom dokázali vyřadit, ale určitě by se nám proti ní hrálo lépe, než proti Američanům, na které v tomto složení ročníků dlouhodobě neumíme.
Sympatické páté místo, dokonce i před Kanadou, dost v očích fanoušků smazává právě vysoká porážka 0:7 ve čtvrtfinále, nemyslíte?
Zápas s Amerikou měl více méně klasický průběh. Hráči těchto ročníků se přece jen v minulosti navzájem potkali a dlouhodobě se nám proti těmto Američanům nedaří. Svůj podíl na tom měla také hlava. Chtěli jsem hrát hlavně dobře do defenzivy a jednoduše, ale první dva góly jsme dostali po ztrátách obránců. Do druhé třetiny jsme chtěli dát impulz, vyměnili jsme gólmana a zatlačili jsme na Amíky, což asi i je dost překvapilo. Jenže paradoxně pak jsme dostali třetí gól a tam už ta hlava zapracovala úplně. Z následné frustrace pramenily chyby, které jen pomáhaly Američanům zvyšovat. Američané ale ukázali, jak silní jsou, důkazem je i zápas o třetí místo, ve kterém zvítězili nad Švédy 8:3. Samozřejmě po základní skupině byli fandové plní optimismu a je škoda, že čtvrtfinále skončilo takovým debaklem, ale ve finále je jedno, jestli jsme prohráli 0:7 nebo 2:3. Asi by nebyla taková kritika, ale pořád se do semifinále nepostoupilo. Každopádně bych to určitě letos nehodnotil negativně. Naše účinkování odpovídá pátému místu na světě. Není to výbuch, to v žádném případě, i když ty emoce po čtvrtfinále byly velké.
Byl pro vás následný vývoj turnaje překvapením – vysoká výhra USA v zápase o bronz a titul pro Finy?
Spíš mě překvapil průběh semifinále USA – Rusko, Rusové mají svou kvalitu, ale síla USA byla trochu jiná. Zápas o třetí místo mě nepřekvapil. Švédové s Američany hráli v základní skupině 1:0, a to měli Amíci 46 střel. To se podruhé nemůže opakovat. USA zaslouženě berou bronz. Finové mě upoutali nejvíc. Loni hráli finále osmnáctek, předloni brali zlato na dvacítkách. Mají obrovsky silné individuality, takže podle mě titul mají zaslouženě a je před nimi i velký potenciál do budoucna pro seniorskou kategorii. Zlato jim přeji, na druhou stranu, když jsem viděl obsazení finále – s jedním jsme prohráli až v nájezdech a s druhým jsme ztratili zápas až v koncovce – tak si člověk sám pro sebe přece jen řekne, že tam mohl být taky. Amerika nám ale vystavila jasné stop.
Mistrovství světa je minulostí, vy jste se vrátil do extraligové reality. Jaká je a jaká bude?
Ve středu jsem byl s týmem na prvním tréninku na ledě. Kluci mě překvapili. Hokej je samozřejmě jinačí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Necítil jsem z mužstva žádnou deku, kluci lítali po ledě. Otázkou je, do jaké míry to ovlivňuje fakt, že další zápas je až za dva dny. Jinak jsem měl dobrý pocit. Samozřejmě jinak se kolem mužstva dějí určité věci, mluví se o nějakých hráčských změnách – to je otázka dalších dnů. Výzva v klubu je jasná, to víme všichni. No, a pro mě osobně je to asi nejlepší, hned po mistrovství se zase bez pauzy vrátit do plné práce.
