Do konce utkání Vítkovické železárny-Hutě Chomutov zbývalo asi pět minut, když na zimní stadion přišla zpráva, že kladenské utkání ATK v Tatra Smíchov skončilo nerozhodně 4:4, což znamenalo, že lepším brankovým poměrem se stává mužstvo Vítkovických železáren mistrem republiky. Ve čtvrtek 19. ledna 2017 tomu bylo 65 let.
Jaká radost zavládla v řadách hráčů Vítkovic, jeden druhému blahopřáli k úspěchu. Když se pak řadami nadšených diváků prodírali do šaten, každý z těch tisíců návštěvníků by byl rád stiskl každému z nich ruku. Jedním z nejlepších hráčů vítězného mužstva byl Vladimír Bouzek, tenkrát hrající trenér a už dvojnásobný mistr světa. Těsně po zápase jsme ho vyhledali v šatně, kde, obklopen přáteli, odpovídal na otázky, které pršely ze všech stran.
„Mám velikou radost a naše vítězství ve finále pokládám za veliký úspěch" – říká Vladimír Bouzek s radostným úsměvem. „Hraji hockey již mno mnoho let, ale takovou vysokou úroveň mistrovství jako letos jsme u nás ještě nikdy nedosáhli. Největší radost a se mnou jistě všichni hráči Vítkovic máme z toho, že jsme nezklamali ostravské pracující, kteří nám věřili a dali ty nejlepší podmínky k přípravě a tím i k úspěchům. Ke každému utkání jsme nastupovali a nikdy jsme nepodceňovali svého soupeře, neboť všech šest mužstev bylo naprosto vyrovnaných. A nakonec" – dodává Bouzek – „bych chtěl vyzvednout hru všech mužstev."
Přicházejí k němu stále noví přátelé, aby jemu a celému mužstvu blahopřáli k úspěchu. 
Stadion se pomalu vyprazdňuje. Hráči odcházejí, aby si odpočinuli. U východu ze stadionu se utvořil hlouček, který se neustále zvětšuje a uprostřed něho se tyčí vysoká postava jednoho z našich nejlepších obránců Václava Bubníka.
I on se šťastně usmívá a nestačí odpovídat na všechny otázky, které se na něho ze všech stran sypou. I ostatní hráči Vítkovic, Blažek, Planka, Staněk, Návrat, Seiml a jiní, prožívají radostné chvíle. Vítkovické mužstvo během všech finálových utkání ukázalo, že se dobře připravilo, že si dovedlo dobře rozložit své síly, a tak vytvořilo dobrý kolektiv, který s úspěchem obstál v těžkých bojích.
I když Vladimír Bouzek v pozdějších letech dovedl Rudou Hvězdu, později ZKL Brno k 10 z celkových 11 mistrovkých titulů, na svůj první ligový triumf v dresu Vítkovic vždy moc rád vzpomínal. „Čtyři roky u hokejového mužstva Vítkovic pro mne znamenaly nejenom hráčský, ale také trenérský úspěch. V Ostravě jsem se stal současně hráčem i trenérem v jedné, a to mi velice vyhovovalo. Ve Vítkovicích bylo výborné zázemí, skvělí, obětaví pracovníci i funkcionáři. V sezoně 1952 byly největšími favority na mistrovský titul ATK Praha a Vítkovice. O konečném pořadí rozhodl až poslední den finálového turnaje. My jsme sice s ATK den před tím prohráli, ale ATK ztratil naději na titul tím, že v turnaji dvakrát remizoval – naposledy právě se Smíchovem, my jsme porazili Chomutov, vyrovnali počet bodů a díky lepšímu skóre jsme titul vyhráli.“
Legendární trenér také vyzdvihl ducha tehdejšího mužstva. „O funkcionářích a lidech kolem hokeje už jsem mluvil, ale co bylo nejdůležitější, to byl fakt, že mužstvo vždy fantasticky bojovalo. Nikdy jsme nepodlehli pesimismu, vždy jsme věřili, že vyhrajeme. Měli jsme také štěstí, že k nám z vojny přišel Eda Remiáš, který vyztužil obranu. V mémě útoku s námi začal i Zdeněk Návrat, který potom hrál v Brně.“
Profesor Bouzek přiznal, že hráčsko-trenérské angažmá ve Vítkovicích mělo podstatný vliv na jeho další kariéru kouče. „Naučil jsem se vést a organizovat hru. Podařilo se mi prakticky realizovat zkušenosti, které jsem získal ještě v LTC u Matěje Buckny.“
