Vítkovický patriot Marek Malík ukončil kariéru: „Teď se budu věnovat synům“

Dvacet let působil v nejvyšších patrech českého i světového hokeje, bojoval o mistrovské tituly v Česku, Švýcarsku, sahal po Stanley Cupu, na krk si pověsil bronznovou olympijskou medaili. Obránce Marek Malík s koncem sezony 2013/2014 uzavřel svou aktivní kariéru a odešel do „hokejového důchodu“, ve kterém se hodlá věnovat rodině a nejspíš i práci trenéra.

Už během března a dubna se vyrojily drobné informace o tom, že snad přemýšlíš o ukončení kariéry. Je to pravda? Co tě k tomuto kroku vede?

Je to pravda, rozhodl jsem se ukončit kariéru. S posledním zápasem v Innsbrucku jsem skončil. Těch důvodů je více, od každého něco. Nejvíce ale asi vztah k rodině. Mám už celkem starší děti a taky bych se rád už věnoval jim, takže z větší části šlo o tohle. Přece jen, doposavad jsem se klukům věnoval, jak se tak říká, z rychlíku. Pořád jsem byl s hokejem pryč, mimo a neměl na ně tolik času. Teď bych se jim chtěl věnovat, co nejvíc to půjde. Navíc jsem začal tak nějak postrádat takový ten zdravý náboj, který jsem měl dříve. K tomu se přidaly i nějaké zdravotní problémy, takže to bylo od každého trošičku.


Jaký byl konec tvé kariéry? Po předešlé sezoně jsi odešel z Vítkovic do rakouského Innsbrucku. Jak to tam probíhalo, z tvého pohledu?

Pro mě, pro mojí hokejovou a další budoucnost to bylo velice dobré a hodně poučné. Ale co se týká hokejovosti, tak to byla spíše katastrofa. Neměli jsme nijak dobrý tým, nebylo to vůbec dobré. Ale tím pádem já jsem se mohl věnovat trenérským věcem, vzal jsem si na tréninku beky na stranu a mohl jsem si vyzkoušet nějaké věci, které se týkaly trenéřiny. Hodně jsem s koučem v tomto směru spolupracoval. S hráči jsem pracoval i individuálně, takže po této stránce hodně dobré. Hokejově to bylo ale špatné.

Čili s koncem kariéry se neloučíš nadobro s hokejem. Je trénování tvou novou alternativou?

To je moje představa, moje přání. Já jsem si to vyzkoušel už ve Vítkovicích v době, kdy jsem tady hrál. Už tehdy jsem s trenéry mládeže chodil na tréninky a snažil se do toho nějak dostat. Hodně mě to chytlo, bavilo mě to. Tím, že jsem dělal hokej tak dlouho, tak si myslím, že je to nejlogičtější věc, když máte zájem se hokeji věnovat dále. Akorát těch trenérských míst není tolik. Já určitě takto nabídnu své služby a svůj zájem a teď je otázka, zda někde tento zájem vyslyší. Každopádně už teď studuji trenérskou B licenci a uvidíme, jak to bude se mnou dál.

Kariéru jsi měl opravdu bohatou, dlouhou, mnoho zápasů jsi odehrál, dosáhl jsi i na nejeden úspěch. Který moment, z těch více než dvaceti let, preferuješ nejvíce?

Já asi budu muset říct hned několik věcí, které mi v hlavě utkvěly a zůstanou tam určitě navždy. Jelikož jsem nikdy nic nevyhrál, tak mi chybí první místo, ale rozhodně nejraději určitě budu vzpomínat na všechna finále, které jsem hrál. Ať už finále Stanley Cupu, tak finále s Vítkovicemi i v Ženevě. Samozřejmě nezapomenu na bronzovou olympijskou medaili z Turína. To bych dal na nejvyšší příčky. Ale já osobně moc nemá rád nějaké to vypichování jednotlivých momentů. Pro mě je vrcholem mé kariéry celá kariéra. Měl jsem trochu talentu, ale jinak za tím bylo hodně dřiny a udržet se v tom vrcholovém hokeji pomalu dvacet let já sám od sebe beru jako vrchol. I když byly špatné dny, nedařilo se, tak já jsem se snažil užít si každý den a za každý den, který jsem v tomhle hokejovém kolotoči a na jeho vrcholu mohl prožít, jen děkuji a jsem za to šťastný. A samozřejmě veliké díky patří i mé rodině, rodičům, dětem, za jejich podporu a za jejich snahu víru ve mně. A nějaké úspěchy jen tak samy od sebe až tak neřeším, nebo nerozlišuji, velkou radost mi dělal každý vyhraný zápas, každá vyhraná série play off.

Prošel jsi hokejově mnoha zeměmi, když pomineme Česko, tak to byla Amerika, Kanada, Švédsko, Švýcarsko, naposledy Rakousko. Kde jsi byl, vyjma Česka, nejvíce spokojený?

Mě se asi nejlépe hokejově, ale i mimohokejově žilo ve Vancouveru. To je nádherné, překrásné město. Samozřejmě nebudu říkat Ostrava… Já jsem Ostravák, Ostrava je pro mě číslo jedna, já se cítím Moravákem, Čechem, prostě Ostrava je domov. Ale kdyby se stalo já nevím co a musel bych si vybrat místo, kam bych se měl stěhovat, kde bych měl bydlet, tak by to byl Vancouver. Tam to bylo fantastické, myslím i pro rodinu. Hokejově jsme měli výborné mužstvo, hráli jsme parádně. Zase když to vezmu trochu jinak, tak neskutečné tři roky jsem zažil v New Yorku, kde se sešla neskutečná parta. I manželky a děti se stýkaly, všichni táhli i s rodinami za jeden provaz. To byly nezapomenutelné roky také.

On život na Mannhattanu asi taky nebude k zahození…

No, my jsme právě nebydleli na Mannhattanu. S dětmi jsme nechtěli být v centru, ale určitě New York je New York. V Carolině se nám zase narodili kluci. Takže já mám na každé místo své speciální vzpomínky, ale když se vrátím k té předešlé otázce, tak nejlepší to bylo asi ve Vancouveru.

Samozřejmě New York, ve spojení s ním ti už asi nikdo nezapomene ten skvělý blafák v nájezdech na Olafa Kölziga, byť jsi v NHL odehrál téměř osm stovek zápasů…

Musím říct, že tohle je asi jeden z těch skvělých momentů mé kariéry. Ten večer vše tak sedlo, tak klaplo. Parádní atmosféra. V té době se v NHL teprve začalo hrát na nájezdy, když byla remíza. Lidé v Americe to neznali. Sešlo se to s tím, že těch sérií a střelců bylo hodně. Atmosféra v hale byla neskutečná. Lidé nejdříve vyjeveně koukali, pak se do toho dostali a udělali kulisu, která byla možná lepší, než v play off. Když se mi pak podařilo udělat ten blafák a dát gól, tak to bylo nepopsatelné. Pocity byly neskutečné, dokonce jsem v jednu chvíli nevěděl ani, co mám dělat, jak se radovat, aby to nevypadalo hloupě. Opravdu musím říct, a nechci, aby to vyznělo nějak vychloubavě, že na dalších čtrnáct dnů mi skoro patřil New York. Ten záznam šel všude, opravdu všude. My jsme šli po páté avenue a ve výlohách to co deset, patnáct minut pořád opakovali. To bylo něco. Připadá mi to jako, když třeba pan Panenka. Ten dal ve své kariéře jistě hodně skvělých a nezapomenutelných gólů, ale všichni se ho dodnes ptají jen na tu penaltu z mistrovství Evropy 1976, tak tak to asi budu mít i já, že lidé si z celé mé kariéry budou pamatovat asi jen tenhle gól. Ale i tak jsem rád, všichni to vzali. Po čase jsem se bavil i s Olafem a i ten to pak bral s úsměvem, i když prý po tom málem roztřískal kabinu. To k hokeji patří a já jsem rád, že se mi to povedlo. Pak jsem dostal neskutečné množství dopisů a emailů a i trochu negativně zaměřených, kdy mi psali rodiče, že jejich děti místo normálního tréninku pořád zkoušejí ten blafák. Udělalo mi to radost.

Sám jsi řekl, že jsi Ostravák. Jsi opravdu velký patriot a nejvíc to dokládá i fakt, že v Česku jsi nehrál nikde jinde, než v mateřských Vítkovicích, což je svým způsobem dnes už ojedinělé. Čím to?

Já myslím, že je to o štěstí. Samozřejmě Vítkovice jsou můj mateřský klub a já měl štěstí, že když jsem třeba postupoval z juniorky nahoru, tak v áčku bylo místo. Nebo když byly výluky, nebo jsem se vracel do Evropy. Moje první kroky vždy směřovaly do Vítkovic a tady bylo vždy volno a zaplaťpánbůh taky zájem. Bylo to o štěstí, ale měl jsem radost, že mě ve Vítkovicích vždy přijali s otevřenou náručí. Často jsem měl nějaké jiné nabídky, ale čekal jsem, jak se vše vyvine ve Vítkovicích, jestli o mě budou mít zájem nebo ne. Já jsem byl tak vychovaný, že je to můj mateřský klub a já se k němu vždy vracím. Dnes je ten hokejový byznys trochu jinak zaměřený, klubismus není vždy díky ekonomické situaci tak možný, takže se to mění, ale já jsem rád, že mi to vždy vycházelo, že jsem jako první zašel do Vítkovic a zájem tam byl.


Ve spojení s Vítkovicemi a tebou nelze asi nevzpomenout dva klíčové momenty oné památné stříbrné sezony 2010/2011. Tím prvním jistě bylo finálové derby s Třincem a vůbec váš skvělý úspěch.

Ta sezona jde shrnout dvěma slovy – nepředstavitelná, fantastická. Ten mančaft před tou sezonou dosáhl neskutečných obměn. Odešlo, mám dojem, dvanáct hráčů z předešlého kádru, a ne jen tak ledajakých, to byli hráči vesměs první a druhé pětky. Od nás, kteří jsme přišli potom, se nečekalo v podstatě nic, spíš se počítalo s nejhorším. Ale to mužstvo se semklo, hrálo bojovně, pokorně. Výbornou práci udělali trenéři Trličík s Motákem, vše klaplo do sebe – super příprava, super sezona, všichni hráči systému věřili. My jsme nekoukali doleva doprava a šli si za svým. Ono se říká, že vždy v sezoně má na tým dolehnout nějaká krize, nějaké slabší období. My jsme ale v té sezoně žádné takové období neměli, nebo minimální a hodně krátké. Bohužel jen před play off nám odešel klíčový hráč Michal Barinka a měli jsme pár zranění, takže bylo nutné kádr doplnit hráči z první ligy, kteří ale také hráli skvěle, na své maximum. Je jen škoda, že se nám to nepovedlo. Třinec tehdy tekl v semifinále jedna tři na zápasy se Slavií, jenže se jim to podařilo otočit a tím se dostali do takového laufu, že jsme na ně v daném čase objektivně prostě asi neměli. Možná o týden dříve, možná o týden později by ta situace byla jiná. V tu danou chvíli to sedlo Třinci, ne nám a my na ten titul nedosáhli, i když všichni si šáhli na dno sil. Byli jsme blízko vrcholu a s tím mužstvem jsme dosáhli více, než na maximum, ale ta trocha hořkosti, že se nám to nepovedlo, tak samozřejmě v nás všech nějak zůstala. Ano, bylo to stříbro s cenou zlata, ale zlato to oficiálně nebylo, byli jsme od toho tři zápasy.

Kromě toho jste v této sezoně jako jediní do té doby a vlastně od té doby dodnes, měli možnost hrát v replikách retro dresů. Co to pro tebe, jako pro ostravského a vítkovického patriota znamenalo, obléct si dres hráčů, kteří byli v dětství tvými vzory?

Já jsem jako malý kluk stával na tom céčku na Kotasu, tehdy jsem všechny ty hráče, dnešní legendy sledoval a fandil jim. Ty pány pořád člověk ve Vítkovicích dodnes potkává – pan Černík, pan Svozil, pan Vlk, pan Kuřidým – ten mě dokonce trénoval – pan Holaň, Lyčka, Stránský. Já to mám strašně rád, takové akce. V Česku je to hodně v plenkách, všude ve světě se na to hodně dbá, oslavovat výročí, připomínat si úspěchy, představovat bývalé hráče a legendy. V Americe si na to hodně potrpí a mně se to strašně líbí. Já jsem rád, že se to alespoň jednou podařilo i tady ve Vítkovicích. Myslím, že to byla skvělá akce, jak pro lidi, tak pro ty hráče samotné, kteří si po třiceti letech mohli zavzpomínat na mistrovský titul. Ty retro dresy mi udělaly taky velkou radost, mě se ten dres s Vítkem strašně líbí. já ten symbol mám hodně rád. Hlavně se mí líbí, že ten dres je absolutně čistý, bez reklam, samozřejmě dnes to bez toho nejde, ale ten znak klubu vynikne. Byl bych rád, kdyby toho bylo více, Vítkovice si takové akce zaslouží, protože to je tradiční klub s velkou historií a ti hráči, kteří tady hráli, si to taky zaslouží. Navíc tehdy se nám povedl i ten zápas, proti Kometě se nám nikdy nehrálo dobře, ale tenhle zápas jsme vyhráli 5:0, ten večer se povedl po všech stránkách a rád na něj budu vzpomínat.

V oficiálních ročenkách byl vždy u každého hráče dotazník, tys pokaždé uváděl jako svůj hokejový cíl vyhrát poslední zápas sezony…

Jo, ale samozřejmě v play off, to se mi bohužel nikdy nepodařilo. Nikdy jsem nechtěl říct vyhrát titul, abych to nezakřiknul. Když vyhrajete poslední zápas play off, máte ten pohár. To se mi bohužel nepodařilo, holt, jak se říká, člověk nemůže mít všechno. Přesto si myslím, že ta kariéra byla bohatá, úspěšná. Je mi líto, že to prvenství tam chybí, ale není to to nejdůležitější. A jestli mi to vyjde v trénování, tak se třeba něčeho takového dočkám jako trenér.

MAREK MALÍK

Číslo dresu: 2
Post: obránce
Narozen: 24. června 1975 v Ostravě
Výška: 198 cm
Váha: 105 kg
Držení hole: levá
Odchovanec: Vítkovice
Kluby: Vítkovice (do 1994), Springfield (AHL, 1994 – 1997), Hartford Whalers (NHL, 1994 – 1997), Malmö (Švéd., 1997/1998), Carolina Hurricanes (NHL, 1998 – 2003), New Heaven (AHL, 1998/1999), Vancouver Canucks (NHL, 2002 – 2004), New York Rangers (NHL, 2005 – 2008), Tampa Bay Lightning (NHL, 2008/2009), Ženeva (Švýc., 2009/2010), Vítkovice (1998/1999, 2004/2005, 2009/2010, 2010 – 2013), TWR Innsbruck (2013/2014).

Počet zápasů v NHL: 756 (691 ZČ, 65 Play off)
Počet gólů v NHL: 35
Počet bodů v NHL: 178
První zápas v NHL: 1994/1995 (Hartford Whalers)
Poslední zápas v NHL: 1. března 2009 (Tampa Bay vs. Calgary)
První zápas v extralize: 1993
První zápas ve Vítkovicích: 1993
Poslední zápas ve Vítkovicích: 19. března 2013 (Vítkovice vs. Zlín)
Počet zápasů v extralize: 266
Počet zápasů ve Vítkovicích: 272 (včetně Spengler Cupu)
Počet vstřelených branek v extralize: 15
Počet vstřelených branek ve Vítkovicích: 15

Reprezentace: ČR, účastník MEJ 1993, MS „20“ 1994, 1995, World Cup 2004, ZOH 2006.
Dosavadní úspěchy: Bronzový medailista ze ZOH 2006, finalista Stanley Cupu 2002, vítěz trofeje pro hráče NHL s nejlepší bilancí +/- 2004, vicemistr ČR 2011, vicemistr Švýcarska 2010, 756 zápasů v NHL (ZČ – 691, PO 65)

Draft NHL: 1993, Hartford Whalers (celkově 72.)