Hráči páté a sedmé třídy vstoupí do sezony 2011/2012 pod vedením trenérské dvojice Jan Býček – Lukáš Cipryán. Nový kouč vítkovických žáků se zamyslel nad probíhající přípravou a hlavními cíly své práce.
Lidé vás znají spíše jako kustoda, případně vedoucího mužstva mládežnických kategorií. Vy ale už máte bohaté zkušenosti s trenérskou prací, je to tak?
Je to pravda. Před touto sezonou jsem se věnoval práci s dětmi v přípravce až po čtvrtou třídu. U těch nejmenších jsem byl téměř osm let. Třetí a čtvrtá třída se přidala před třemi lety.
Přechod k trénování 5. a 7. třídy by tedy pro vás neměl být nějak velký problém…
Není to až taková změna. Tréninky jsou podobné a dělají se skoro stejné věci, jako u těch malých. Samozřejmě rozdíly tam jsou, hlavně u těch starších. V tomhle věku už se kluci pomalu dostávají do puberty a je potřeba k nim trochu jinak přistupovat, než k těm malým. To se týká jak mentality, tak také i fyzických nároků. Pro mě je to ale nová výzva, baví mě to a u těch starších je to i o něco zajímavější. Myslím, že výhodou je fakt, že většinu těch kluků znám z předešlých let. Vím, kdo jaký je a co od něj můžu očekávat. Na druhé straně kluci zase znají mě a i to je výhoda, protože si nemusejí zvykat na někoho nového.
Oproti předešlým letům, kdy trenéři najednou vedli dva ročníky za sebou, letos se zavedl systém ob třídu. Vy tak namísto páté a šesté třídy trénujete pátou a sedmou. Jak moc velké rozdíly mezi hráči jednotlivých ročníků jsou?
Jsou tam obrovské rozdíly. Musíme to brát tak, že mezi těmi páťáky jsou i mladší kluci, kteří třeba výkonnostně jsou na tom lépe ze svého ročníku a proto trénují se staršími. V každém případě jsou ale úplně někde jinde, než ti sedmáci.
To tedy znamená, že nemůžete dělat společné tréninky a přístup musí být odlišný…
Určitě. Ale to není problém. Trénujeme po třídách, ne podle toho, že pode mnou je pátá a sedmá třída. Tréninky probíhají odděleně. S tím přístupem je to tak, že ti budoucí páťáci jsou v podstatě stejně třeťáci, čtvrťáci. Naopak noví sedmáci už jsou opravdu jinde. Je to dáno tím, že právě psychika i tělesná konstituce a kondice projde v tomto období velkými změnami a jeden rok udělá obrovský rozdíl.
Vaším asistentem je Lukáš Cipryán, který u hokeje také není nijakým nováčkem. Jak se vám s ním spolupracuje?
Spolupracuje se mi s ním velice dobře. Myslím, že si rozumíme, máme na to stejný pohled a já věřím, že během sezony nám to půjde. Lukáš je po teoretické stránce velmi dobře připraven, dokonce v oblasti sportu a tréninků vyučuje. Před minulou sezonou připravoval pro A-mužstvo videorozbory. Navíc v mládí hrával aktivně hokej, takže taky rozhodně nepřišel do nového prostředí.
Už máte za sebou více než měsíc přípravy na suchu, jak to zatím s vašimi svěřenci vypadá?
Já myslím, že to není špatné. Samozřejmě kluci musejí na svůj věk tvrdě a poctivě makat, ale rozhodně to není jen o klicích a leh-sedech. Není asi žádným překvapením, že se snažíme do tréninku zapojit i hry, od fotbalu, přes florbal, po atletická cvičení. Chodíme ven, samozřejmě do Multifunkční haly a také do atletického tunelu. Jdeme postupně a našim cílem je samozřejmě to, aby kluci měli během sezony dostatek síly. Problém současnosti je ale v tom, že kondice dnešních dětí není nijak na závratné úrovni. Hlavně všeobecná obratnost je dost problém. Asi neřeknu nic nového, když zmíním, že před patnácti, dvaceti a více lety to bylo o hodně lepší. Děti tenkrát sportovaly více, častěji. Dnes je to samozřejmě ovlivněno množstvím jiných, mimosportovních aktivit. Když to řeknu jednoduše, tak když jsem byl já malý, počítače skoro vůbec nebyly a v televizi nám nebyl žádný z těch dvou programů asi dost dobrý. Chodili jsme častěji ven, hráli všechno, od hokeje, přes fotbal, volejbal, basket a další. Tohle myslím dnes chybí a je to škoda.
Znamená to, že dnes je potřeba ordinovat malým hráčům vyšší tréninkové dávky?
O vyšších dávkách to není. Spíš jde o to, aby ty děti samy chtěly sportovat, a to i mimo trénink a školu. Je to také o ochotě dělat více sportů najednou, ne se jen zaměřit na ten jeden daný. Všeobecná obratnost je hodně potřeba a každý sport dává tělu něco jiného. Větší škála sportů je pro dítě rozhodně lepší, než jednostranná zátěž.
Je tedy potřeba během tréninků klást velký důraz na všestrannost?
Snažíme se o to. Snažíme se kluky k tomu vést, když to přeženu, tak jim to doslova vtloukat do hlavy a samozřejmě přizpůsobovat tréninky tak, aby nebyly pořád o tom samém, pořád o jednom jediném zatížení.
Vítkovice patřily vždy k jedné z největších hokejových líhní na Moravě a vůbec v celém Česku. Jak to dnes vypadá s žákovskou základnou, bude za pár let z čeho brát?
Tak samozřejmě dneska, když ty děti jsou ještě v tak mladém věku, je těžké říct, kdo bude dobrý, kdo u hokeje zůstane, kdo bude novou hvězdou. Trochu bych ale viděl problém v tom, že dětí je obecně málo a těch, které se dají na sport je ještě méně. Ta základna není tak široká, jako byla například ještě v devadesátých letech, ale to platí o všech sportech, nejen o hokeji. To s sebou přináší problém, že klesá konkurence v jednotlivých týmech a kluci dnes už nemusejí sami na sobě tolik makat, aby se dostali do sestavy, než tomu bylo třeba před patnácti nebo deseti lety. Naštěstí Vítkovice mají u nás zvuk a rodiče mají zájem o to, aby jejich děti u nás hrály. Máme kde brát, ale samozřejmě pokles počtu dětí se projevil i u nás.
Problémy se sestavením týmu tedy vy osobně nemáte?
Není to tak jednoduché, jako dřív, ale jak už jsem řekl, máme kde brát a když tým doplníme mladšími, je to tak, jak má být.
S jakou vizí se nyní díváte k nadcházející sezoně?
Nevytyčili jsme si nějaký konkrétní cíl. To nejpodstatnější nejsou vítězství a body, v těchto kategoriích je na prvním místě výchova dětí. Chceme ty kluky něco naučit, chceme, aby v budoucnu měli z čeho čerpat. Jde o to, jim něco předat. Není to o vítězství za každou cenu.
