Návrat do minulosti (9): Vítkovice získaly po válce vše – silné mužstvo, zimní stadion i ligu

Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. Devátý díl připomene vývoj vítkovického hokeje po válce – budování nového kádru, stavbu zimního stadionu i návrat do nejvyšší soutěže. 

Poslední válečná sezona nebyla sehrána vlastně vůbec. Ročník 1944/1945 měli vítkovičtí hokejisté strávit opět pouze v župním mistrovství, tedy mimo elitní Národní ligu. Jenže ani ta se nehrála. Omezení cestování do 35 km od místa bydliště, regulace osvětlení a vůbec všechny starosti s blížícím se koncem války odsunuly sport na druhou kolej. Škoda, protože zima 1944/45 byla jednou z nejchladnější, takže hokejisté by měli skvělé podmínky pro svůj sport. Pravda, konaly se sice takzvané Zimní hry, jenže to byly pouze soutěže opravdu nejbližších soupeřů, navíc vlastně reálně hrané jen v Čechách, protože východní část Moravy byla již vlastně od začátku roku 1945 v permanentním ohrožení frontou.

Snad i díky pauze v ročníku 1944/45 mohli Vítkovičtí zkonsolidovat kádr. Nicméně vůbec nic se nerodilo snadno.

Tým SK Vítkovické Železárny v sezoně 1945/1946

Jestliže titulek hovoří o tom, že Vítkovice po válce získaly vše – vybojovaly si vše – pak to byl v začátku tvrdý boj. Sezona 1945/1946 mnoho radosti nepřinesla. Týmu SK Vítkovické Železárny nepomohla ani změna systému – župní mistrovství nahradily divizní šampionáty. Vítkovice v divizi Východ skončily na předposledním 5. místě (!), o postupu do kvalifikace o nejvyšší soutěž nebylo ani potuchy. O rok později, v sezoně 1946/1947 je od sestupu z Moravskoslezské divize dokonce zachránil jen lepší poměr skóre!

Pak ale přišel zvrat. Rok 1947 znamenal zlom.

V Ostravě konečně v život vstoupily už předválečné plány na vybudování zimního stadionu s umělou ledovou plochou. Byly to ony trapasy z let 1938 a 1939, kdy Vítkovice měly hostit kanadské celky Sudbury Wolves a Trail Smoke Eaters, ale kvůli oblevě a uplavanému ledu nemohly. Už tehdy se hovořilo o nutnosti vybudovat ve stotisícovém průmyslovém městě alespoň jednu umělou ledovou plochu. Válka vše zastavila. Po válce se takzvaně ledy hnuly. A hnuly se neuvěřitelně rychle…

Tenisové kurty (v zimě kluziště) naproti městským jatkám na tzv. Elblaku před první světovou válkou

Od roku 1946 fungoval přípravný výbor družstva „Ostravský zimní stadion“. Řada jednání, získávání prostředků, atd. Za místo stavby byl vytipován takzvaný Elblak. Prostor naproti městským jatkám u železničního nadjezdu, vedle výrobního družstva Budoucnost na rozhraní čtvrti Fifejdy (řečí roku 2020 – u železniční stanice Ostrava-Stodolní, před Cingrovým sadem). Nebylo to náhodně vybrané místo, bylo vybráno už před válkou jako ideální místo pro zimní stadion. Od začátku 20. století přímo na tomto místě fungoval německý klub Mährisch Ostrauer Sport Club. Byly zde tenisové kurty, které se v zimě měnily v kluziště a MOSC zde provozoval i bruslařský sport. Dokonce už v letech 1925 a 1926 zde i čeští hokejoví nadšenci předvedli několik instruktážních hokejových utkání. Po válce sportoviště zůstávalo nevyužito a bylo ideálním místem pro stavbu stadionu.

V létě 1947 byly práce na výstavbě zimního stadionu v plném proudu

Ostravský zimní stadion, později doplnění přídomkem Josefa Kotase, vyrostl v rekordně rychlém čase. Slavnostní výkop byl proveden 1. května 1947 a za necelých šest měsíců, 28. října 1947 už zde v exhibičním střetnutí bavily 9 300 diváků výběry Moravy a Čech. V následujících měsících ještě finišovala dostavba tribun a zastřešení tribun, nicméně stadion a hlavně ledová plocha jako taková byly na sezonu 1947/1948 připraveny.

Ostravský zimní stadion Josefa Kotase otevřelo 28. října 1947 exhibiční utkání Morava – Čechy. Na ještě ne zcela dokončených tribunách přihlíželo 9 300 diváků

Právě v čas. Zima 1947/1948 totiž byla jedna z nejteplejších, týmy s přírodním kluzištěm měly obrovské problémy. V Ostravě, 5. městě Československa s umělou plochou, ovšem nic řešit nemuseli a mohli hrát i trénovat. Vítkovice se na „Kotas“ přestěhovaly okamžitě, nabraly zde sílu, v nedohrané Moravskoslezské divizi zde hostily tři soupeře – z nového zimáku odjížděli s debaklem 0:14 hokejisté Vsetína a Sparty Prostějov (2:7) a ostravské derby zde lépe Vítkovičtí zvládli na úkor Čechie VII Ostrava (8:4). Bylo jasné, že tahle výhoda bude týmu SKVŽ hrát do karet.

Výroční tablo hokejového odboru SK Vítkovické Železárny z roku 1947 s přehledem vedení klubu i s hráči

Pojďme se ještě blíže podívat na Vítkovice. Sportovně společenský klub změnil svůj název na začátku války na ČSK – Český sportovní klub, proklamoval tím své češství. Už v té době byl podporován Vítkovickými železárnami. Po válce sepjetí mezi hutním konglomerátem a sportovním oddílem dostalo ještě na intenzitě. Od roku 1945 nese klub oficiální název SK Vítkovické Železárny. Samotný hokej prošel během války generační obměnou. Našel nové lídry. Vítkovičtí bafuňáři využili různých turnajových podniků, pořádaných na kluzišti Sportovního Pavilonu, i dalších exhibičních střetnutí, aby takřka z tepla vlastních židlí mohli sledovat nově rostoucí talenty. Tak v roce 1944 přišel do Vítkovic z Hrušova pozdější kapitán první zlaté generace Ladislav Staněk. Z Ostravské Slavie Zdeněk Šumlanský. Například. Vyrůstali vlastní hráči. Třeba Milan Vašat byl čistým vítkovickým odchovancem. Přibyli další později známá jména – bratři Garstkové, Otte, Machovský. V roce 1947 přišel do Ostravy z Českých Budějovic Oldřich Seiml. Původně jej přetáhli sice tenisté, byl vynikající hráč tohoto sportu, ale Seimlovi učaroval i hokej a v zimě se mu začal věnovat, až se nakonec stal členem prvního útoku Vítkovic v mistrovské sezoně, například. Zapomenout nelze ani na brankáře Jaromíra Krkošku, který patřil k základům mužstva, jenže nešťastné zranění v obličeji v exhibičním utkání se švédským Södertälje jeho slibně rozjetou kariéru předčasně a navždy ukončilo. Zimní stadion, silný konsolidovaný kádr, to vše směřovalo k tomu, že se Vítkovice znovu brzy vrátí mezi republikovou špičku.

Týmy SK Vítkovické Železárny a SK Ostravská Slavia společně na ledě zimního stadionu v sezoně 1948/1949

A to už stojíme na prahu sezony 1948/1949. Vítkovice byly favoritem. Samozřejmě. Ale nebyly samy. Výborné podmínky na zimním stadionu totiž dodávaly sílu i městskému rivalovi, tentokrát to byla Ostravská Slavia (původně mariánskohorský klub). V jejích řadách byli také velice kvalitní hráči, například Miloslav Blažek, Eduard Remiáš a další. Souboj Vítkovic a Ostravské Slavie, to byl souboj Moravskoslezské divize o postup do kvalifikace. Postoupit mohl jen jeden. Pětizápasový souboj znamenal, že rozhodne vzájemný zápas. Ostravský zimní stadion viděl velkou bitvu. Oba týmy nastoupily v kompletních sestavách a Vítkovice se radovaly z výhry 4:2. Modro-bílým ve žluto-červených dresech (ironické, ale tak tomu skutečně bylo) to stačilo. S bodovým náskokem postoupili Vítkovičtí do semifinále kvalifikace.

Semifinále kvalifikace o postup do 1. ligy v roce 1949 mezi Vítkovicemi a Královým Polem. Plné hlediště ostravského zimáku Vítkovickým spíše uškodilo, bouřlivá atmosféra je svazovala a hosté z Brna tak vyhráli 5:0, přes to Ostravané dokázali své snažení o postup do nejvyšší soutěže dotáhnout do vítězného konce

Cesta do první ligy ale ještě volná nebyla. V semifinále bylo potřeba zvládnout boj s Královým Polem a Popradem. Na slovenský tým to pod Tatrami stačilo, jenže doma před více než 9 000 diváků to proti brněnskému Královu Poli byla noční můra. Vítkovičtí dost dobře neznali takovou návštěvu, maximálně do 5 000 diváků. Téměř 10 000 diváků bouřících na tribunách spíše Vítkovické svázalo, debakl 0:5. Naštěstí ze semifinále postupovaly dva týmy a černého Petra „vyhrál“ Poprad.

Ve finále už to bylo mnohem příjemnější. Vítkovičtí zvládli hned první bitvu proti Českým Budějovicím v prodloužení 6:4. Ano, 6:4, tehdy se totiž hrálo prodloužení 5 minut bez náhlé smrti, takže za stavu 4:4 dospělo utkání do prodloužení, ve kterém Vítkovičtí vstřelili dvě branky navíc. Návrat do ligy zpečetili svěřenci trenéra-zakladatele Viléma Rokyty výhrou 8:1 v Pardubicích! Po šesti letech byly Vítkovice opět prvoligové a Ostrava s nimi.

Tým SK Vítkovické Železárny v sezoně 1948/1949 postoupil do 1. ligy. Stojící zleva: Zdeněk Nachmilner (brankář – v civilu), Oldřich Seiml, Milan Vašat, Ladislav Staněk (kapitán), Vilém Rokyta (trenér), Machovský, Stanislav Garstka, Kare Piatkevič, Jindřich Schober. Klečící: Oldřich Pavlík, Jaromír Krkoška, Bohumil Otte, Zdeněk Šumlanský

Sezona 1948/1949 byla poslední sezonou zmíněného trenéra zakladatele Viléma Rokyty. Po 21 letech práce u týmu předal kormidlo mladším a také v této době již kvalitnějším a zkušenějším. Připomeneme, že postup do 1. ligy byl také posledním hokejovým úspěchem již zmíněného brankáře Jaromíra Krkošky. Exhibiční utkání se švédským Södertälje bylo pro něj zlomem. Tvrdá rána do oblasti zubů mu způsobila vážné zranění. Statečně a úspěšně ještě odchytal kvalifikaci, ale po ní vinou zranění hokeje zanechal.

Trenér – zakladtel Vilém Rokyta (uprostřed) na sklonku své trenérské kariéry v roce 1949

Okamžitě po postupu začali Vítkovičtí spřádat plány na ligový ročník. Potřebovali ještě posílit. Připojili se nejlepší hráči Ostravské Slavie, divize pro ně byla logicky málo, měla-li mít Ostrava ve Vítkovicích ligové mužstvo. Útočník Miloslav Blažek a tvrdý obránce Eduard Remiáš se stali hráči Vítkovic. Trenérské i hráčské kvality přinesl svým příchodem, který se rovnal přestupové bombě, mistr světa 1947 Vladimír Bouzek – stal se hrajícím trenérem.

Vítkovice tak do 4 let po válce získaly vše – zimní stadion, prvoligovou příslušnost i nabitý kádr, který toho měl ještě v dalších letech ještě mnoho dokázat!