Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. V osmém díle si připomeneme základní stavební kámen první zlaté generace vítkovického hokeje, kapitána mistrů 1952 Ladislava Staňka.
Zatímco parta vítkovických ex-ligových hráčů vystupovala z vlaku na nádraží v Přívoze a zpytovala svědomí po vypadnutí z elitní soutěže, na ledě i 
vítkovického Pavilonu, ale také v Mariánských Horách nebo v Hrušově už své hokejové umění pilovali mladíci, kteří se za pár let měli stát základem a hlavním pilířem první zlaté vítkovické generace… Tak jsme zakončili sedmý díl našeho historického povídání. Byli jsme v únoru 1943, kdy Vítkovice poprvé sestoupily z nejvyšší soutěže.
Generační problém se promítl. Bylo potřeba hledat nové opory. Talentů přitom bylo v okolí Vítkovic několik, jen je dostat do klubu?
I během druhé světové války působilo v Ostravě a jejím přilehlém okolí spousta hokejových týmů. Dnes již neexistují, ale v oněch 40. letech daly prostor k rozvoji talentů, které pak sklízely ovace nejen v naší lize, ale i na mezinárodní scéně. Jedním z nich byl hrušovský rodák Ladislav Staněk.
Ladislav Staněk se narodil v říjnu 1921 v Hrušově. Hrušov byl vždy jeho domovem, jeho první srdeční záležitostí. Tam začal s fotbalem, tam v zimě hrával hokej, tam vypiloval svůj hokejový um. Hokej u něj získával stále větší převahu. Ve 20 letech, tedy v roce 1941 byl vybrán do „reprezentačního“ zápasu Čechy – Morava (během války byly mezinárodní sportovní styky prakticky nulové, a tak byly nahrazeny alespoň zápasy regionálních výběrů). Utkání na vítkovickém Pavilonu logicky sledovali i bafuňáři Vítkovic, přece jen i oni měli v zápase své zástupce. Vytáhlý blonďatý útočník z Hrušova se jim však také zalíbil. Měli o něj zájem.
Staněk, jako hrdý Hrušovan a hráč SK Hrušov, však vzdoroval téměř tři roky! Paradoxně až poté, co už vlastně sestupem Vítkovic z Národní ligy ztratil možnost nastupovat v nejvyšší soutěži, na nabídku z ČSK Vítkovice kývl.
Ladislav Staněk (zcela vlevo) u brány soupeře v dresu SK Vítkovické Železárny (1947)
Psal se 9. leden 1944, když tehdy ještě dvaadvacetiletý střelecky disponovaný štírek podepsal přestup z SK Hrušov do ČSK Vítkovice. Začátek rozpačitý, paradoxně. Vítkovice se v sezoně 1943/1944 neprobojovaly zpět do nejvyšší soutěže. Sezona 1944/1945 se kvůli válce a přiblížení fronty k Ostravě nehrála vůbec. Bez ohledu na těžký začátek se ale už v onom lednu 1944 zrodil příběh Ladislav Staněk – Vítkovice, který přetrval dlouhých 67 let a měl na svědomí nejúspěšnější léta v historii klubu.
Ladislav Staněk se okamžitě stal vůdčí postavou Vítkovic na ledě i v rámci týmu mimo něj. Vysloužil si tím kapitánské céčko.
Tým SK Vítkovické Železárny v roce 1945. Ladislav Staněk je čtvrtý zleva
Tým SKVŽ po válce vzkvétal, sportovní vzestup podpořila výstavba zimního stadionu a v roce 1949 se mohl Ladislav Staněk – jako centr prvního útoku – radovat se spoluhráči z návratu do nejvyšší soutěže. Hned v další sezoně byl prvním ze čtyř vítkovických průkopníků v reprezentačním dresu. Společně s Vašatem, Remiášem a Blažkem slavil Staněk s národním týmem před vlastním publikem výhru 7:2 nad Polskem.
A přišlo také posílení. Noví tahouni nijak nezpochybnili vedoucí roli Ladislava Staňka. Hrajícím trenérem se sice stal Vladimír Bouzek, ale kapitánem mužstva nadále zůstával Staněk.
I v roce 1950 měl nakročeno do reprezentace, jenže pomluvný kádrový posudek nakonec jeho nominaci překazil a vlastně mu zavřel dveře do národního týmu pro velké turnaje jednou provždy. Díky tomu se ale dokázal vyhnout krutému osudu většiny československých reprezentantů, kteří namísto na MS do Londýna, putovali do komunistických žalářů jako političtí vězni.
Vítkovice po návratu do ligy hned dvakrát útočily na titul a napotřetí se to povedlo. Ladislav Staněk byl vedle hrajícího trenéra Bouzka přirozenou autoritou a také jedním z klíčových hráčů. Není žádným tajemstvím, že první titul se v roce 1952 zrodil díky lepšímu poměru skóre a byl to právě Ladislav Staněk, který vstřelil rozdílový v posledním utkání s Chomutovem, který znamenal, že se Vítkovice staly zlaté.
Střídačka mistrovského Sokola Vítkovické Železárny v roce 1952. Zleva Eduard Remiáš, kapitán Ladislav Staněk a nejlepší střelec ligy sezony 1951/1952 Oldřich Seiml.
Ve druhé polovině 50. let platil Ladislav Staněk za zkušeného lídra vítkovického mužstva, za jednu z ústředních postav vítkovického klubu, který se kromě dění na ledě začal velice rychle orientovat i v provozních záležitostech klubu, což pomalu začalo naznačovat, že v budoucnu by mohl zasednout do funkcionářského křesla.
V roce 1957 vedl vítkovické mužstvo na poznávacím a populárně-osvětovém turné po Číně. Konec aktivní kariéry se blížil, i když ještě bylo potřeba stihnout poslední medailový úspěch. Bronz sezony 1957/1958 byl závěrečným úspěchem, ke kterému Ladislav Staněk dovedl Vítkovice jako kapitán. Pak přišla přechodná sezona 1958/1959, kdy se stal hrajícím trenérem.
Ročník 1959/1960 začal jen jako trenér, jenže mužstvu se nedařilo a Staněk se společně s Václavem Bubníkem rozhodli pokusit se ligu v Ostravě zachránit. Nastoupili do posledních devíti zápasů, ale nestačilo to. Přišel nešťastný pád do druhé ligy, po kterém Ladislav Staněk pověsil aktivní kariéru nadobro na hřebík. Ve 39 letech a po 16 sezonách se rozloučil s vítkovickým dresem.
I když sezonu 1959/1960 začínal jako trenér, v závěru sezony se Ladislav Staněk (uprostřed) vrátil na led i jako hráč. Na fotografii s Mojmírem Tesaříkem (vlevo) a Jindřichem Cviklem (vpravo)
Přišlo krátké havířovské intermezzo. V letech 1961 až 1963 se Ladislav Staněk jako trenér podílel na zrodu havířovského hokejového klubu. Pak se vrátil do Vítkovic, aby v sezoně 1965/1966 vyhrál s vítkovickým dorostem krajský přebor a úspěšně zvládl kvalifikaci do dorostenecké ligy.
V sezoně 1966/1967 se Vítkovice vrátily do nejvyšší soutěže, ale nedařilo se. Ladislav Staněk přebral mužstvo po Miloslavu Blažkovi, ale ligu se zachránit nepodařilo. Na dlouhých šest let se Vítkovice propadly do druhé ligy.
Staněk vedl tým ještě v sezonách 1967/68 a 1968/69, kdy byl trenérem svému velkému kamarádovi, brankáři Josefu Mikolášovi, který se vrátil z angažmá v Chomutově. Týmu se ani jednou nepodařilo postoupit a po sezoně jej vystřídal Ladislav Štemprok.
Na začátku sedmdesátých let usedl do křesla funkcionáře a jako čestný člen výboru TJ VŽKG Ostrava a později TJ Vítkovice zažil s klubem návrat do nejvyšší soutěže, postupné budování mistrovského kádru, mistrovský titul 1981 až po sestup z poloviny 80. let. Do velice pozdního věku byl aktivní. Své 90. narozeniny dokonce oslavil přímo na ledě před zaplněnou arénou, bohužel pár týdnů na to zemřel, v úctyhodném věku 90 let.
