Návrat do minulosti (7): Válka a první sestup

Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. V sedmém díle si připomeneme dění ve Vítkovicích na začátku 40. let. 

Slibně rozehraná celostátní hokejová liga se dočkala jen dvou kompletních ročníků. Do dění v celém Československu na konci 30. let promlouvala silně mezinárodní krize a vyostřené vztahy s nacistickým Německem. Vše vyvrcholilo mnichovskou dohodou v říjnu 1938, odstoupením pohraničního území, tzv. Sudet. Československo ve své původní podobě tak přestalo existovat, byly zpřetrhány dopravní trasy, takže cestování bylo značně ztížené. Prostě v sezoně 1938/1939 se na celostátní úrovni nehrálo vůbec. Hrála se jen župní mistrovství, Vítkovice se tak utkávaly s týmy nejdále z Olomouce.

Paradoxem sezony 1938/1939 bylo také vítkovické derby. V té době už totiž fungovala B-tým Vítkovic, družstvo nazvané HC Stadion Vítkovice, které bylo jednak záložním mužstvem a jednak vlastně platformou pro mladé dorostence. Stadion Vítkovice byl nasazen do župního mistrovství. Po zrušení celostátní ligy se do stejné soutěže ale posunulo i vítkovické ligové A-mužstvo. Dvakrát se A-tým utkal s B-týmem a logicky to byli ligoví hráči, kdo se radoval z vítězství (4:0 a 3:1).

Rok 1939, ještě před okupací Německem, zaznamenal hostování LTC Praha ve Vítkovicích, přátelské utkání skončilo výhrou hostů 10:1. Zlatým hřebem komplikované sezony měl být následně exhibiční zápas kanadských profesionálů Trail Smoke Eaters. Vítkovičtí chtěli odčinit rok starou ostudu, kdy pro oblevu museli zrušit utkání s kanadskými Sudbury Wolves. Jenže ani proti Trailu jim osud nepřál, opět nezpůsobilý led překazil i tuto atraktivní exhibiční záležitost.

Dne 15. března 1939 okupoval německý Wehrmacht zbytek rozbitého Československa a na našem území zřídil Protektorát Čechy a Morava, zatímco Slovensko se osamostatnilo. Základem pro hokejovou soutěž na „celostátní“ úrovni tak byly opět župní mistrovství. V nich si Vítkovice, již nesoucí název ČSK (Český sportovní klub), celkem snadno proklestily cestu do finále Mistrovství Čech a Moravy. Úspěch zaznamenali Ostravané i ve Svazovém poháru, ve kterém jen jednou remizovali. Ve finále mistrovství mezi čtyřmi nejlepšími z Protektorátu to ale byla spíše blamáž. Vítkovice ve třech zápasech nezískaly ani bod, padly postupně doma s LTC Praha (0:9), doma se Spartou (0:2) a doma s Třebíčí (1:6), čtvrté místo ze čtyř s úhrnným skóre 1:17 pomalu začalo odkrývat problém, který ve vítkovickém mužstvu nastával.

Vítkovický tým odchodem některých hráčů z původního ligového mužstva (například Schauer, bratři Klevarové aj.) ztrácel na síle. Ti, kteří zůstávali, zase stárli. Mladí hráči přicházeli do týmu pomalu a postupně a nestačili tak rychle nahrazovat odcházející či končící opory.

V sezoně 1940/1941 už se hrála Národní liga, z šesti účastníků sestupoval jeden a Vítkovice zachránila jediná výhra hned v prvním kole, když doma přehrály 4:2 Velké Popovice, které se pak s nejvyšší soutěží také rozloučily.

Ročník 1941/1942 by se dal nazvat zlepšením před klinickou smrtí. Vítkovičtí totiž z pěti utkání Národní ligy vyhráli dvě – s Budějovicemi a s Třebíčí. Se ziskem 4 bodů se vrátily mezi 4 nejlepší týmy země. Pouhý bodík za Spartou byly dokonce nejlepším mimopražským týmem. Jenže i tak se pád nedal zastavit a vybral si svou daň o rok později.

Rok 1943 byl rokem prvního sestupu Vítkovic z nejvyšší soutěže. Tým nenavázal na dobré výkony z předešlé sezony. V pěti utkáních získal jediný bod za remízu v Praze na ledě SK Podolí. V posledním kole, den po výprasku 0:9 s LTC. Situace už byla prohraná dávno, Ostravané doma nezvládli zápas s Budějovicemi, což byl rozhodující faktor. Dlouhé trmácení z Prahy 31. ledna 1943 bylo hořkým koncem ČSK Vítkovice v nejvyšší soutěži. Ostrava pak čekala na nejlepší týmy dlouhých šest let.

Zatímco parta vítkovických ex-ligových hráčů vystupovala z vlaku na nádraží v Přívoze a zpytovala svědomí po vypadnutí z elitní soutěže, na ledě i vítkovického Pavilonu, ale také v Mariánských Horách nebo v Hrušově už své hokejové umění pilovali mladíci, kteří se za pár let měli stát základem a hlavním pilířem první zlaté vítkovické generace…