Multišampion slaví a Vítkovice gratulují! Zdeněk Návrat má 90 let

Jediný žijící mistr z roku 1952 a nejstarší žijící hráč Vítkovic vůbec slaví významné jubileum. Někdejší útočník a pozdější trenér mládeže Zdeněk Návrat se v úterý 25. května dožívá 90 let! Ostravský klub gratuluje. Šestinásobný ligový šampion obdržel od svého téměř mateřského oddílu krom jiného i výroční dres.

Multišampion slaví a Vítkovice s ním. A nejen Vítkovice, ale celý český hokej a jubileum doléhá i do Brna. Zdeněk Návrat slaví v úterý 25. května své 90. narozeniny. Je posledním žijícím vítkovickým mistrem z roku 1952 a současně také nejstarším žijícím ligovým hráčem Vítkovic vůbec.

HC VÍTKOVICE RIDERA gratuluje Zdeňkovi Návratovi k významnému životnímu jubileu, přeje hodně štěstí, zdraví a stále optimistickou mysl.

 

Zdeněk Návrat i přes současnou dobu přijal srdečně pozvání Vítkovic. Sportovní ředitel klubu Roman Šimíček přivítal hokejovou legendu a člena mistrovského kádru 1952 ve své kanceláři, popřál vše nejlepší a předal dres se symbolickou devadesátkou na zádech. Jubilejní dres Zdeňka Návrata potěšil i pobavil. „Kdo by to byl řekl, že se takového věku dožiju? Můj otec zemřel po šedesátce a já počítal, že bych tady mohl být zhruba stejně tak. No, a vidíte, a jsem už jediný žijící hráč mistrů z dvaapadesátého roku,“ mávnul s úsměvem rukou.

 

Ze života Zdeňka Návrata

Zdeněk Návrat se narodil 25. května 1931 v Děhylově u Ostravy. Dětství prožil právě tam, ale brzy se celá rodina stěhovala do průmyslového centra. „Museli jsme, utíkali jsme před Hitlerem. Nejen, že Děhylov byl v záboru po Mnichovské dohodě, ale můj tatínek měl i velký problém, když jej německá hlídka v polích za Děhylovem našla s vysílačkou, popral se tehdy s německým vojákem a jen se štěstím tehdy vyvázl. A my museli do Ostravy. Za pár měsíců si pro nás Hitler došel i tam,“ vypráví.

Návratovi se usadili v Mariánských horách a tam také začal s hokejem. „Zimy tehdy byly krásné, v Mariánských Horách byly dva rybníky, na kterých se dalo velice dobře hrát, takže jako všichni kluci, i já jsem, když zamrzlo, šel hrát,“ prozrazuje své hokejové začátky. V ostravských Mariánských horách tehdy sídlil klub Ostravská Slavia, právě v jeho barvách se Zdeněk Návrat stal poprvé registrovaným hráčem a rybníkářinu vyměnil za profesionálnější pojetí. „Tehdy ještě v Ostravské Slavii hrával Eda Remiáš a ten se chodil dívat i na to, jak my kluci hrajeme na rybnících. Asi jsem se mu zalíbil, takže za mnou přišel a ptal se, jestli jsem někde organizovaný. Potěšilo ho, když jsem řekl, že ne, a tak mi řekl, ať přijdu na trénink na kluziště pod Hulváckým kopcem, kde sídlila Slavia. Přišel jsem, zapsali si mě a bylo to.“ Se začátkem s organizovaným hokejem si Zdeněk Návrat vybavuje i jednu humornou historku, jak sám připomenul, ale bez ní by se asi ligovým hokejistou nikdy nestal. „Když jsem přišel do Slavie, tak jsem neměl opravdové brusle. Tehdy Slavii vedl nějaký pan Káňa, to byla osobnost toho klubu. A on byl menší a měl malou nohu, no podobně jako já. Tak mi nabídl své brusle, měl krásné švédské kanady. Říká mi – zkus, jestli ti budou. Já věděl, že i kdyby nebyly, tak bych je bral, protože byly opravdu špičkové. Ale velikost mi padla a já tak měl nové brusle. On se pak stal takovým mým ochráncem. Měl starou Tatru a když už jsme trénovali a hrávali na zimním stadionu Josefa Kotase tak mě vyzvedával. My mívali tréninky třeba od šesti hodin ráno, takže na mě ráno čekal před domem a vozil mě autem na stadion.“

S koncem 40. let se ale působení v Ostravské Slavii uzavřelo. Mariánskohorský tým v roce 1949 aspiroval na postup do nejvyšší soutěže, Návrat sice tehdy ještě nehrál za první mužstvo, ale sledoval, jak například zmíněný Eduard Remiáš nebo Miloslav Blažek bojují na dálku i napřímo s Vítkovicemi o postup do kvalifikace o první ligu. Vítkovice byly ten šťastnější a lepší tým a zvládly i kvalifikaci, aby se po šesti letech vrátily do nejvyšší soutěže. Naděje Ostravské Slavie se rozplynuly tím více, když Remiáš s Blažkem přestoupili do Vítkovic. A nebyli sami. „Ostravská Slavia se začala rozpadat. Nejlepší hráči šli hrát ligu do Vítkovic. Já chodil na učiliště do Vítkovic, učil jsem se nástrojařem, takže netrvalo dlouho, než mi nabídli, abych přestoupil do Vítkovic i v hokeji. Dávalo mi to smysl, souhlasil jsem,“ líčí Návrat.

Zdeněk Návrat byl oficiálně registrován v hokejovém oddíle Sokol Vítkovické Železárny KG 7. října 1950. To už byli Vítkovičtí vicemistrem Československa. „Já jsem byl tehdy nejmladším hráčem. Hrajícím trenérem byl Vladimír Bouzek. To byl opravdový šéf týmu, měl obrovskou autoritu a hlavně opravdu on měl největší zásluhu na tom, že se Vítkovicím tak dařilo.“

Zdeněk Návrat byl v přízni Vladimíra Bouzka. Bouzek byl pro něj i svým způsobem idolem a velkým kamarádem i do budoucna. „Oni původně hráli útok ve složení Blažek, Bouzek, Bubník. Bouzek ale neměl problém nechat sedět třeba nejlepšího hráče, nebo zpřeházet sestavu. Tak jsem se taky dostal na křídlo jeho útoku. Jednou prostě přišel, řekl Vencovi Bubníkovi, že je velký, takže se bude více hodit na obránce, posunul ho do obrany a mě si vzal k sobě na křídlo.“

Spolupráci s mistrem světa 1947 a 1949 si nemohl vynachválit, jak na ledě jako se spoluhráčem, tak z pozice svěřence s trenérem. „On byl vynikající hráč, přesně věděl, jak vám nahrát, jak vám dát puk. Stačilo přijet před bránu a jen nastavit hůl. V tomhle byl geniální. Ale byl vynikající i jako trenér. Lépe řečeno kouč. Měl neskutečný cit pro vedení zápasu, reagování na vývoj. A jak už jsem řekl, neměl strach posadit nejlepšího hráče, když udělal chybu a poslat za něj náhradníka.“


Zdeněk Návrat před zápasem s Chomutovem 19. ledna 1952 – týmové foto, po utkání slavily Vítkovice mistrovský titul

Ve Vítkovicích zažil Zdeněk Návrat medailové žně – stříbro 1951 a 1953 a hlavně titul v roce 1952. I když sám potom získal ještě pět triumfů v dresu Rudé Hvězdy Brno, toho prvního, vítkovického, si šestinásobný ligový šampion cení nejvíce. „Ano, cením si jej, protože byl první, byl jsem tehdy mladší, bylo to něco nového.“ Cesta za titulem byla dle jeho slov složitá. „Liga byla komplikovaná, skoro dvacet týmů, do tří skupin. Nejprve jste hráli pár zápasů ve skupině a pak se hrálo finále nejlepších týmů formou turnaje. Dohromady snad nějakých patnáct zápasů a bylo po všem. My jsme ve finále nejprve všechno vyhráli, ale pak jsme prohráli s ATK, vojenským týmem. Už to vypadalo, že ATK bude mistr, ale v posledním zápase remizoval s Tatrou Smíchov a my jsme i díky výhře nad Chomutovem o skóre vyhráli titul.“ Radost na ledě ale nevystřídaly nějaké velké oslavy mimo led a pak v Ostravě, kam se tým z finále v Praze vrátil. „Oslavy? Vůbec ne. Tehdy se oslavovali Stachanovci a ne sportovci. Dostali jsme všeho všudy takový pytlík na trepky, diplom a koženou bundu,“ směje se dnes jediný žijící mistr z roku 1952.

Ve Vítkovicích si zkusil kombinaci hráče a zaměstnance železáren. Sport v Československu byl tehdy veden jako amatérský, profesionálové neexistovali a v 50. letech se ještě stále dbalo na to, aby i sportovci byli součástí pracovního procesu. „Ano, my jsme tehdy byli amatéři. Ráno na šest do zaměstnání, pak akorát dopoledne na trénink, po tréninku rychle opláchnout a zpět do zaměstnání. A tam se na nás dívali skrz prsty, jakože se ulíváme. A nedej bože, když se prohrálo, to bylo, že se ulíváme a ještě prohráváme.“ Přitom na ostravském zimním stadionu zažívali zcela opak. „Tam byla skvělá atmosféra. Lidi chodili, bylo skoro pořád vyprodáno a fandilo se, to bylo opravdu něco neskutečného.“ A proč tehdy vítkovické zápasy měly takové návštěvy, Zdeněk Návrat odpovídá svým klasickým humorem. „Byly padesáté roky, nic jiného nebylo, tak lidi chodili alespoň na sport,“ směje se.


V roce 1953 při finále mistrovství republiky

Vítkovice měly v roce 1953 na dosah obhajobu, ale nakonec se ve finále musely sklonit před Spartou. Částečně do toho promluvila i zranění klíčových hráčů. „My jsme byli rádi za ten jeden titul. Tehdy se to dost přelévalo, hodně navrch měla vojenská mužstva, ATK, pak Rudá Hvězda, Budějovice byly silné, Sparta. I když jsme byli nahoře, nemohli jsme moc pomýšlet na víc, i tak jsme toho dokázali hodně.“

V roce 1953 se Zdeněk Návrat dostal na rozcestí. Jednak volala vojenská povinnost. „Já měl odklad a místo v říjnu jsem nastoupil na vojnu až v červnu a tím jsem se dostal do Rudé Hvězdy.“

Začala se psát nová kapitola jeho hokejového i osobního života. Vedle již fungujícího armádního ATK si svůj sportovní oddíl prosadily i ozbrojené složky ministerstva vnitra, tedy policie, ale také pohraniční stráž, která spadala místo pod ministerstvo obrany pod ministerstvo vnitra. Direktivně byl pak zřízen i hokejový tým, který měl hrát přímo v nejvyšší soutěži. „Přišel mi povolávací rozkaz k pohraničníkům. Ti tehdy byli v Bratislavě. Říkal jsem, že je zle. Ale tak šel jsem, musel jsem. V Bratislavě už se skládalo hokejové mužstvo Červená hvězda Bratislava. Sjížděli se tam nejlepší hráči z celé republiky. Pak přišlo převelení do Brna a byla Rudá Hvězda Brno. Ta vybrala ty nejlepší hráče ze Zbrojovky a Králova Pola, především Dandu a Vlastu Bubníka. Nás přitom bylo dohromady třináct a na soupisce muselo být čtrnáct hráčů, takže jsme dopsali fotbalistu Arnošta Machovského, který před tím hrával hokej i ve Vítkovicích. Byli jsme komplet a mohli jsme hrát.“

Rudá Hvězda složila opravdu hvězdný tým a Zdeněk Návrat v něm hrál ve druhém útoku s Proškem a Vaňkem důležitou roli. Brno ale nový tým nepřijalo. Žilo z rivality zaběhaných klubů Zbrojovky Židenice a Králova Pole, nový prvek, ještě vojensko-policejní se fanouškům nezamlouval. „Ze začátku na nás v Brně lidi chodili, aby nás vypískali a viděli nás prohrát. Jenže my jsme zase až tak často neprohrávali, skoro vůbec,“ směje se po letech Návrat. „A tak, čím více se nám dařilo, tím více nás začali mít i fandové v Brně rádi.“

Rudá Hvězda měla mistrovský titul na dosah už v roce 1954. Tehdy se finálová skupina hrála v Praze a domácí publikum samozřejmě fandilo Spartě v rozhodujícím utkání. Zdeněk Návrat byl u klíčového momentu celého utkání a sezony na ledě. „My jsme potřebovali vyhrát a vedli jsme. A najednou Zábrodský nastřelil kotouč na mantinel a puk obloukem spadl na branku. Na síťku branky, která byla prověšená. Puk byl vně, na síťce, ale rozhodčí gól uznal. Sparta vyrovnala a tím vyhrála titul.“

Neúspěch premiérového ročníku si ale vynahradili vojáci z Brna v následujících letech, pět titulů v šesti sezonách, to byl neskutečný počin. „Vše vycházelo z toho, že jsme tehdy hráli prakticky jen na dva útoky, takže na ledě byli pořád ti nejlepší. Dnes se hraje na čtyři útoky a pak máte ty nejlepší na ledě maximálně třeba osm minut za třetinu, a to je málo, my byli pořád v tempu a pořád ti nejlepší,“ vysvětluje Návrat. S fyzickou kondicí neměli žádný problém. „My jsme prakticky pořád trénovali. Brno, to tehdy byly vlastně jedna velká kasárna. Než jsme došli z ubikací na tramvaj, tak se člověk mohl usalutovat, kolik vojáků po cestě potkal. Takže jsme nejraději celý den trávili na stadionu. Trénink na ledě, fotbal, tenis, to jsme dělali každý den, od rána do večera, takže s fyzičkou jsme opravdu neměli problém.“

Zdeněk Návrat se mohl vrátit z Brna po skončení základní vojenské služby, tedy v roce 1955, ale nestalo se tak, v Brně a tedy v Rudé Hvězdě vydržel do roku 1960. „Dostal jsem tehdy ve Vítkovicích, myslím v železárnách, hodně slabou nabídku. Moc bych si nevydělal, nebylo to adekvátní, takže jsem si prodloužil působení v Brně. V Ostravě jsem s díky odmítnul a přijel do Brna, tam už byl Venca Bubník a strašně se divil, že se nevracím a chtěl mi to rozmlouvat, ale už bylo hotovo.“

I hokejová cesta jej nakonec ale domů přece jen zavedla. V roce 1960 se vrátil zpět a do kádru Vítkovic. „Rudá Hvězda končila a já nechtěl zůstat v Brně. Pořád jsem si říkal, že jsem tady z Ostravy a hlavně od železa a chtěl jsem prostě dělat to, pro co jsem se vyučil. Takže jsem se přesunul zpátky a nastoupil zase ve VŽKG.“ Vítkovický hokejový tým ale tehdy právě sestoupil a šestinásobný šampion se vrátil do druholigového celku. „I to byl důvod našeho návratu. S Honzou Kasperem jsme prostě chtěli pomoct Vítkovicím zpět. Klub hodně o nás stál a hodně stál o to, aby postoupil do nejvyšší ligy. I tehdy, jako dnes, to bylo hlavně o penězích. Buď je do toho dáte a máte úspěchy, nebo ne. Měli jsme dobré mužstvo a zvládli jsme to a vrátili se zpět.“

Sezona 1960/1961 se nesla ve znamení souboje s Baníkem Ostrava, který si také dělal zálusk na nejvyšší soutěž, namísto Vítkovic. „Já to tehdy tak nebral, my jsme si postup vybojovali pár kol před koncem soutěže, takže zas takový nervák to nebyl. Ano, Baník měl dobré mužstvo, výborné hráče v něm, u některých jsem ani nechápal, jaktože nehráli ligu v nějakém ligovém mužstvu, ale my měli o něco lepší tým a zaslouženě jsme postoupili do ligy.“

Poměrně pozdě, na tehdejší dobu, končil Zdeněk Návrat s hokejovou kariérou. Až v pětatřiceti letech. A i svůj konec glosuje vtipně. „Mohl jsem vydržet až někdy do padesátky, jako Jágr,“ směje se. „Jenže jsem měl zranění, problémy hlavně s nohama a to už nešlo dál.“

V roce 1965 už na sklonku kariéry, opět v dresu Vítkovic

Vrhl se na dráhu trenéra. V mládeži vychovával své následovníky a snažil se uplatňovat mimo jiné i zkušenosti nabyté pod legendárním Vladimírem Bouzkem. „Já dával vždycky přednost šikovnosti, měl jsem radši hráče, kteří jsou technicky vybavení, umí to s hokejkou, klička a tak. Ve Vítkovicích jsme tehdy vyhráli titul v dorostu jak na úrovni celého Československa, tak na úrovni Česka.“

Kromě klubové kariéry zapsal i reprezentační starty. „V reprezentaci jsem ale neměl štěstí, nedařilo se, přidala se zranění, takže těch zápasů moc nebylo.“ Byl i na olympiádě v Cortině D´Ampezzo, která ale dlouhá desetiletí byla vnímána jako jeden z největších neúspěchů československého hokeje. „Nedařilo se. Příčin bylo více. O jedné mluvit nechci. Ale ty další řeknu: skladba mužstva – bylo nutné, aby v týmu hráli hráči z vojenských celků, z civilních celků, z odborářských celků, takže Bouzek při sestavování neměl úplně volnou ruku. Byli tam už hráči, kteří končili, Zábrodský, Gut, to už byli hráči věkově dál. Venca Bubník jel na olympiádu s nepřiznaným nedoléčením zranění klíční kosti. Jeho největší zbraní přitom byla střela, ale když nebyl schopen vystřelit… A pak taky, to hodně promluvilo rozlosování. My jsme hráli zápas s Kanadou až pozdě večer, po deváté hodině. Bojovali jsme, ale prohráli jsme. Dohrávalo se až hodně kolem půlnoci. Pak se teprve jelo na večeři, člověk nemohl usnout, protože ještě organismus zpracovával fyzický výkon. A hned druhý den jsme už odpoledne hráli se Švédy. No, jak to asi mohlo dopadnout? Prohráli jsme nula pět. To bylo z pohledu výsledků to nejdůležitější,“ vzpomíná na nepříjemný zážitek z turnaje pod pěti kruhy.

Zdeněk Návrat hokej sleduje dodnes, je zapáleným fandou Vítkovic i Brna a samozřejmě reprezentace. „To víte, že to sleduju. Ale teď se mi to až tak nelíbí, měli bychom se zlepšit. Podívejte se na výsledky na mistrovství světa letos, to se nemůže líbit nikomu,“ kroutí hlavou čerstvý devadesátník.

V roce 2018 přijal Zdeněk Návrat pozvání Vítkovic a vhodil čestné buly v zápase mezi Vítkovicemi a Třincem 26. ledna 2018, aplaudovala mu při tom vyprodaná aréna ve stoje.

 

Zdeněk Návrat

Post: křídelní útočník, trenér mládeže
Narozen: 25. května 1931 v Děhylově
Odchovanec: Ostravská Slavia
Ve Vítkovicích: 1950 – 1953, 1960 – 1965
Ostatní kluby: RH Brno (1953 – 1960)

 

V nejvyšší soutěži: 15 sezon, cca 300 utkání, 111 gólů
V reprezentaci: 12 zápasů, 6 gólů. Účastník ZOH 1956
*zdroj: Malá encyklopedie ledního hokeje

 

Největší úspěchy
Hráč: 6x mistr Československa: 1952, 1955, 1956, 1957, 1958, 1960
Mistr sportu (1969)
Trenér: Mistr ČSSR dorostu 1980. Mistr ČSR dorostu 1973