Mojmír Trličík svou misi zvládl: Cítil jsem zodpovědnost! Záchrana? Velká úleva

Trenér Mojmír Trličík vyvedl A-tým Vítkovic ze sestupové hrozby. Radost ze záchrany vnímá podle svých slov a pocitů více než radost z finále před devíti lety. Pětapadesátiletý kouč se poprvé od konce sezony rozpovídal o tom, jak náročné bylo bojovat s ostravským klubem za setrvání v nejvyšší soutěži, kde vidí klíčové momenty záchranářského úspěchu i o tom, co bude dále.

 Poté, co jste se definitivně zachránili, jste říkal, že vám ze srdce stále ještě padá obrovský kámen. Jak moc velký byl a spadl už s téměř týdenním odstupem od chvíle, kdy jste udrželi extraligovou příslušnost?

(usměje se) Tak to je samozřejmě obrazně řečeno, že spadl kámen ze srdce. Bylo to uvolnění, oddych z toho, že se nám to povedlo. Být spojený s tím, že se sestupuje, to si nikdo z nás nepřál. Nikdo nechtěl být pod tím podepsaný. Myšlenka na to, byla zatěžující ohromně. Na poslední domácí tiskovce jsem samozřejmě v nějakých pozitivních emocích to prezentoval, jak obrovský kámen to byl.

 

Vaše radost byla ale značná, což dokládá i fakt, že jste se po posledním domácím zápase vrátil z kabiny a oslavil záchranu s fanoušky…

Jo. Byla to směs velké úlevy z té velké zodpovědnosti a zároveň radosti. Ta rybička vyplynula z toho, že jsem se se šel podívat na hráče a pak to tak nějak vyplynulo, plánované to nebylo (pousměje se).

 

Vnímal jste velkou zodpovědnost?

V té hierarchii klubu jsem to vnitřně cítil, že jsem po šéfovi – majiteli – klubu na druhém místě z pohledu zodpovědnosti za to, aby se nesestoupilo, aby se Extraliga zachránila. Proto má úleva byla opravdu velká. Člověk tady žije, potkává se s lidmi, poslouchá to ze všech stran a sama ta myšlenka, že by se sestoupilo, žít s tím, vědět, že jsem u toho byl a sám jsem vnímal svou pozici v tom žebříčku zodpovědnosti, to opravdu nebylo příjemné. Pocity a emoce při té negativní myšlence byly hodně nepříjemné.

 

„Cítil jsem, že v hierarchii klubu jsem po majiteli na druhém místě z pohledu zodpovědnosti za to, aby se nesestoupilo.“

 

Podívejme se na to s odstupem času, když jste v prosinci prakticky z minuty na minutu převzal A-tým a dostal za úkol jej zachránit v Extralize, co byl ten hlavní hnací motor, který vás k tomu přiměl? Je to ono tolik skloňované vítkovické srdce – že prostě význam této povinnosti převážil všechna případná proti?

Vezměme to od začátku. Prvotní plán byl, že převezmu mužstvo jen na jeden zápas, po prohře ve Varech jej povedu v Hradci Králové. Po té negativní sérii, která byla. Hnací motor? Vítkovické srdce… nad tím se musím zamyslet, co to vlastně reálně je…Jestli se za pojmem vítkovické srdce skrývá loajalita, určitá oddanost v rámci toho, kde člověk pracuje a konkrétně pro mě, kde jsem hodně roků, tak ano. Jsem si jistý, že tohle vítkovické srdce ale mají všichni u nás v klubu, v organizaci, trenéři, další. A jestliže se ukázalo, že bych to měl nebo mohl být já, tak jsem souhlasil. Podle mě každý by měl být připravený pro úspěch Vítkovic, bez ohledu na kategorii a zařazení, udělat všechno, co je v jeho schopnostech a silách. To byl ten motor, kdy jsem řekl ano. Jestli si někdo – majitel – myslí, že jsem to já, kdo může být tím, který pomůže Vítkovice zachránit, tak není o čem přemýšlet. Nejsem a nikdy jsem tady nebyl, abych si pracoval na svém vlastním písečku, jen ve své kategorii. Prostě nastala situace, která zapříčinila změnu a podle toho bylo potřeba jednat.

 

Říkáte, že vaše působení mělo být jen na jeden zápas, co tedy bylo důvodem, že jste pokračoval dále až do konce sezony?

Mě velmi zasáhly ty emoce, po vítězném zápase v Hradci. To se vlastně nedá ani slovy popsat. To byl zásah asi jako když potkáte svého budoucího partnera, taková ta jiskra, která přeskočí a zažehne něco velkého. To se nedá popsat, ale ty emoce, které z toho vzešly, to bylo ono. To bylo to, co chceme všichni prožívat. V té chvíli nebylo žádné proti. Bylo to neskutečné, nepopsatelné, i proto jsem se rozhodl kývnout na nabídku a pokračovat dál.

Který moment – zápas – byl podle vás rozhodujícím a klíčovým směrem k záchraně?

Po bitvě je samozřejmě každý generál a dá se říci, že těch momentů bylo strašně hodně. Vybrat jeden je strašně těžké. Ale já řeknu dva momenty, za sebe.

 

Povídejte…

Prvním momentem, který nám hodně řekl, bylo utkání na Kladně 26. prosince. My jsme tehdy udělali změnu původního plánu i na základě komunikace se samotnými hráči. Maximálně se jim vyhovělo s posunutím tréninku s ohledem na tento zápas i v úpravě programu vzhledem k Vánocům. My jsme ten zápas nakonec prohráli 1:2, ale to neodpovídalo, to utkání mohlo skončit stejně jako ve Varech 1:9 v náš neprospěch. Bylo to jen o tom, že skvěle zachytal gólman a skončilo to jen jednogólovou porážkou. Přístup a to, jak někteří hráči zápas pojali – pak už bylo okamžitě jasné, že takhle to dál nejde.

„Po zápase v Kladně nám všem bylo jasné, že musí dojít k razantním personálním změnám v mužstvu. Muselo to proběhnout, rychle, razantně, bezohledně, šlo o záchranu Extraligy ve Vítkovicích.“

Co jste z toho vyvodili?

Do té doby se kádr mužstva vlastně moc nezměnil. Byl tady Robert Černý, byl tu Lukáš Kovář, který do té doby odehrál tuším jeden zápas, těsně před tím přišel Tomáš Kubalík. Ale jinak žádné změny v kádru neproběhly. Zápas v Kladně byl klíčový v tom, že ukázal jasně, že musí dojít k personálním změnám v rámci mužstva. Bylo jasně vidět – my trenéři jsme se na tom jednoznačně shodli – že někteří hráči prostě nejsou nastavení a připravení a neuvědomují si vážnost té situace. To jsme pochopili všichni i v rámci klubu, tedy nejen trenéři, ale i ostatní v čele s šéfem klubu. To byl rozhodující moment. Od dalšího dne nastala práce na změně týmu. Jasná shoda na tom, že ta musí proběhnout rychle, razantně, bezohledně. Nejde hrát na to, jestli je nebo není někdo odchovanec, ale jak je nastavený, připravený, ochotný udělat své absolutní maximum pro úspěch týmu. Jde o záchranu Extraligy ve Vítkovicích. Od té chvíle to bylo hledání, přemýšlení, jak něco razantně změnit – u zůstávajících hráčů změnit myšlení, ale také najít ty nové, kteří budou přínosem. A to se stalo. A v tom momentu jsem si řekl, že pokud jsme to takhle pochopili, uchopili, tak to je ten správný krok k záchraně. Pak nastal ten, dalo by se říci masakr ve složení mužstva, ty rapidní změny.

 

Jak těžké bylo ty razantní změny v kádru provést?

Otevřeně říkám, že proměna mužstva, to není na jednu otázku, to není ani na rozhovor, to je na brožuru. Já osobně jsem skončil na čísle 38, tedy tolik hráčů jsem měl v hledáčku, v povědomí. A musím říct, že to trvalo někdy od toho sedmadvacátého prosince do jednatřicátého ledna. Konzultace, komunikace probíhaly od časného rána do pozdních večerních hodin vlastně každý den. Třeba na Silvestra ještě kolem desáté hodiny večer jsme řešili jednu variantu. Za zmínku určitě stojí perlička, že Peter Šišovský byl potvrzený až opravdu jednu minutu před koncem přestupního termínu, tedy ve 23:59, 31. ledna, přičemž to byl šéf klubu Aleš Pavlík, který v této poslední chvíli uvolnil své peníze, abychom hráče mohli vyplatit ze smlouvy.

 

Pojďme zpět k té původní otázce – momenty, které podle vás rozhodly o záchraně. Který byl ten druhý?

Zvládnutý zápas v Třinci. Pár hodin před tím jsme hráli s Pardubicemi, kdy jsme ze všech stran poslouchali, že pokud ten zápas vyhrajeme, už to bude vypadat hodně dobře a bude to v klidu. Jenže my jsme zápas s Pardubicemi nezvládli. Ale za pár hodin jsme nejenom výsledkově, ale hlavně herně a tím svým přístupem a stylem uspěli v Třinci. U mě osobně poté převažovalo, že se ta záchrana povede.

 

Nastala někdy, během té doby, co jste vedl A-tým, situace či chvíli, kdy jste pochyboval o tom, že byste extraligovou příslušnost zachránili, nebo jste byl po celou dobu skálopevně přesvědčený, že to zvládnete?

Já jsem takhle nikdy nepřemýšlel. Od první chvíle, kdy jsme do toho i s kolegy šli, to bylo o tom, že žádná spekulace, domněnky, žádné, co by, kdyby. Přistupovali jsme k tomu tak, že se může rozhodovat v posledním zápase. Každý gól, každý bod, každé správné rozhodnutí, každé povedené střídání je důležitým momentem směrem k záchraně. A jinak už jsem zmínil, že někdy občas malá myšlenka, probleskla, ale s ohledem na tu zodpovědnost a na to vědomí, že člověk nechce být tím, který by byl spojený s takovým neúspěchem, to rychle zahnaly. Bylo to o filozofii, nepřemýšlet, nekalkulovat. Nedívat se okolo. Přeci to, že někdo někde s někým hraje a vyhraje, s námi nemá nic společného a my to nějak neovlivníme a nemělo by to ovlivnit ani nás. Jen k tomu přistupujme tak, že může rozhodnout poslední zápas, poslední střídání, poslední střela, takhle pracujme.

Často se říká, že hokej hrají hráči na ledě, jak jste vy osobně, soukromě vnímal celý ten boj o záchranu? Kolik psychických a fyzických sil vás stál?

Tenhle rozhovor děláme dva týdny po skončení základní části, jestli jsem se poprvé od převzetí týmu vyspal klidně dvě noci po sobě někdy až týden po skončení základní části..? Samozřejmě po posledním zápase jsme měli nějaké závěrečné posezení, kdy se pak toho moc nenaspalo, ale opravdu až pak jsem zažil dvě noci, kdy jsem se vyspal – od té doby, co jsme převzali v prosinci mužstvo. Teprve teď to odeznívá. Takže nevím, jestli si někdo dokáže představit, co to bylo, jaký nápor na psychiku. Ale vím, že to nebylo jen o mě, tady všichni v klubu měli hodně bezesných nocí a i je to stálo hodně psychických sil, a to od šéfa klubu přes pracovníky vedení až k nám v kabině. Fyzické síly, to asi taky nelze úplně popsat. Dny se výrazně změnily, kromě dopolední práce s týmem to bylo každodenní sledování zápasů, které jsme odehráli, ale i těch, které odehráli soupeři. A kromě toho, jak jsem mluvil o tom hledání dalších posil, tak to znamenalo sledování i zápasů jiných soutěží – slovenské Extraligy, finské Liigy. Fyzické síly také odcházely, ale díky tomu, jaká byla situace, tak svým způsobem to nahrazoval i adrenalin. Ale je pravda, že tolik prášků na spaní, co jsem spolykal za tu dobu, jsem dosud v životě asi nespolykal (pousměje se).

 

Během vašeho působení došlo ke značné obměně kádru, bylo to primárně vaše rozhodnutí takto přebudovat mužstvo, jak náročné to bylo vzhledem k průběhu sezony a s ohledem na to, že je potřeba vybudovat úplně nové herní vazby a upravit styl týmu?

Jak už jsem to naznačil a řekl, byla tam jednoznačná shoda mých kolegů trenérů i vedení klubu v osobě šéfa klubu Aleše Pavlíka, bez jehož souhlasu a aktivity při shánění prostředků navíc, s čímž souviselo i přemlouvání sponzorů, aby také přidali finance navíc, bychom změny nemohli realizovat. Ty změny v kádru byly nutné, to jsme všichni pochopili. Samozřejmě s tím, že přišlo hodně nových hráčů, tak se některé herní vazby musely změnit. Vlastně, když si to tak uvědomím, tak zůstala asi jen jedna vazba, Bukarts – Roman. Jinak, ať už v obraně, ať už v útoku, změny nastaly. Myslím, že bylo vidět, že se změnil systém, a to i s ohledem na to, jaký byl psychický stav hráčů. Přece jen i po těch posledních výsledcích před mým příchodem – tam sedm inkasovaných gólů, tam šest, tam devět – k úpravě systému okamžitě došlo. A hráči tomu začali věřit, věřili, že to vede k lepším výsledkům, tak to více méně pak už jen zůstalo. Bylo to bránění středního pásma, rozlišení, kdy hrát absolutní aktivní hokej. Prostě zaměření se, abychom dostávali co nejméně gólů a spíše hráli na rychlý přechod do útoku, žádné zastavování s pukem za bránou, kdykoli je možné jít s kotoučem dopředu, tak opravdu jít s kotoučem dopředu, tlačit se do brány a samozřejmě také zaměřit se na přesilové hry a oslabení.

Před devíti lety jste vedl Vítkovice v boji o mistrovský titul, nyní jste měl za úkol pro Ostravu zachránit extraligovou příslušnost. Dají se tyto vrcholy vůbec nějak srovnat? Co bylo těžší/horší?

Srovnávat jízdu před devíti lety s tím, co bylo nyní, to nejde. Když to přeženu, jako srovnávat pohádku s noční můrou. Tehdy došlo před sezonou k obrovské obměně kádru a od začátku se ta sezona vyvíjela dobře. Přišel jen jeden moment, kdy jsme měli sérii tří zápasů venku a první dva prohráli, ale pak jsme ten třetí zvládli. Celá sezona tehdy probíhala v pohodě, tři zápasy za sebou se prohrály až ve finále, uhrálo se fantastické umístění, i s ohledem na to, s jakými ambicemi a vyhlídkami tenkrát to mužstvo do sezony šlo. Tady tahle tříměsíční mise uprostřed sezony a s hrozbou sestupu, to je absolutně nesrovnatelné.

 

Můžete ale prozradit jak odlišné byly ty pocity? Radost, byť pro prohraném finále, proti úlevě, když jste už věděl, že jste definitivně zachránění.

My jsme před těmi devíti lety brali i to stříbro – vnitřně – jako zlato, že jsme dosáhli svého absolutního maxima. Ale byla to tehdy krasojízda, pohoda, v té sezoně jako by to jelo všechno samo. Tohle letos bylo absolutně těžké, tohle nešlo samo, tohle se muselo tlačit. Oba ty momenty byly významné, to je bez debat, ale jsou tak odlišné, že je nelze jednoduše srovnat.

„Až týden po skončení soutěže jsem poprvé od chvíle, kdy jsem převzal tým, zažil, že jsem se dvě noci po sobě klidně vyspal. Teprve teď to odeznívá. Takže nevím, jestli si někdo dokáže představit, co to bylo, jaký nápor na psychiku. Ale vím, že to nebylo jen o mě, tady všichni v klubu měli hodně bezesných nocí a i je to stálo hodně psychických sil, a to od šéfa klubu přes pracovníky vedení až k nám v kabině.“

V letošní záchranářské sezoně jste měl k ruce dva asistenty – Rostislava Kleslu a Ladislava Svozila – jak vypadala vaše spolupráce?

Co k tomu říct? Rosťa Klesla nikdy před tím netrénoval, ale hned po prvním zápase jsem nabyl pocitu, že ano. Že to bez jakékoli zkušenosti má v sobě. A přetrvalo to. Doporučoval bych si to jméno zapamatovat, protože v rámci budoucnosti českého hokeje by mohl být velká persona. Má pro to předpoklady, které po tři měsíce potvrzoval, byť to byla pro něj úplně nová zkušenost. Zhostil se toho opravdu výborně a v budoucnu opravdu může hrát významnou roli v českém hokeji.

Láďa Svozil, naše spolupráce je dost dlouhodobá. Rosťa byl intuitivní, po spolupráci po několika hodinách. S Láďou to bylo na základě dlouhodobé spolupráce na všech úrovních. Já jsem vnímal situaci tak, že je opravdu vážná a já jsem opravdu iks let u mužského hokeje nebyl, a proto jsem Láďu chtěl vedle sebe. Proto, jaký je. Nadhled, obrovské zkušenosti. Je to ten typ Ivana Hlinky – hlavně se z toho nepo***, přičemž odbornost, zkušenosti a nadhled tam jsou. Přiznám, že spolupráce s Láďou byla jedním z mých požadavků, protože například i před devíti lety jsme velice úzce spolupracovali na sestavení kádru, který potom došel do finále. Ale to se mě ptáte na mé nejbližší spolupracovníky, ale těch ostatních, ale také hodně důležitých, bylo více…

Klidně pokračujte.

Šéf klubu, Aleš Pavlík, který s námi celou tu záchranářskou misi absolvoval. Společně s námi bojoval a pracoval na prakticky každodenní bázi, i když kvůli toho musel značně omezit své aktivity ve svém privátním byznysu a naopak ze svých privátních prostředků napumpovat do klubu další peníze potřebné pro obměnu kádru. V téhle chvíli bych chtěl, také jasně zmínit jméno Vláďa Vůjtek starší, který byl poradce, tedy nebyl na ledě, nebyl na střídačce, ale byl ten další nejbližší. Chodil tady za námi vlastně denně, měli jsme jasná pravidla pro naši komunikaci, pro sledování tréninků, domácích zápasů, venkovních zápasů. Pro mě osobně to znamenalo hodně. I u něj to bylo hodně o nadhledu, pozitivním přemýšlení i po prohraném zápase. Jeho názory, které byly ve velkém rozsahu v souladu s myšlenkami, které jsem cítil, ale třeba jsem si jimi nebyl jistý. Dodával mi hodně sebedůvěry a určitého uklidnění, mělo to pro mě obrovský význam.

A teď pojďme i dál, nechci zapomenout a chci, aby zazněla i spolupráce s dalšími v realizačním týmu a každý odvedl obrovský kus práce, neoddiskutovatelné práce, která měla svou váhu. Ať už kustod Peťa Celerin, fyzioterapeut Filip Němec, Honza Puškár i jeho záskok Pavel Strachota, kondiční trenér Igor Horyl, trenér brankářů Martin Prusek, video Michal Rejzek, lékaři Dan Gavlíček a Jožka Jakub. Ani na ně se nesmí zapomenout. Otázka byla jen na ty nejbližší, ale i tihle k tomu patří, a i tihle se pod záchranu, nebo pro to, že Vítkovice nesestoupily, také významně svou prací podepsali a jejich jména by měla zaznít.

 

Sezona Vítkovicím skončila, jak to vypadá s programem A-mužstva a co vy? Povedete tým i v následující sezoně?

Co se týká realizačního týmu tak, jak jsem ho zmínil, tak je to nyní o nějaké osobní analýze. Sebereflexi. Zpětné vazbě v tom, co se v této sezoně stalo. U každého osobní, za sebe, ale i celková – za tým, aby to, co jsme teď zažili, bylo maximální dno, kterého vítkovický hokej může dosáhnout a aby to v následujících dnech, týdnech, měsících, sezonách, letech, směřovalo jen nahoru. To stejné vlastně platí i pro hráče, s tím, že k tomu mají osobní volno, aby si maximálně vydechli a nějaké dva, tři týdny odpočinuli. Pak už se ale budou muset začít připravovat na další sezonu.

A pokud jde o mě. Já nechci nějak konkretizovat dění a interní práci v klubu, v jeho nejvyšších sférách. Jednání, hledání řešení, možností, to vše probíhá, týden, možná i déle. Konečné rozhodnutí je samozřejmě na vedení klubu v čele s majitelem Alešem Pavlíkem. Já za sebe osobně, jak jsem řekl, ty emoce, které to přinášelo, jsou pro mě silnou motivací, takže rád bych pokračoval dál. Ale uvidíme, je to otázka a nejen na mě.