Obránce Jan Štencel obdržel po brzkém konci Vítkovic pozvánku na přípravný kemp české reprezentace. O své místo v národním týmu před vrcholem sezony v podobě mistrovství světa ve Švýcarsku však přišel vinou celosvětové krize spojené s pandemií koronavirem. Rodák z Opavy se tak alespoň ohlédl za svým návratem z Brna do ostravského celku.
Po skončení základní části jsi obdržel pozvánku na přípravný reprezentační kemp. Původní myšlenky na brzký konec sezony se tě netýkaly.
Když skončila sezona s Vítkovicemi, tak jsme měli ještě týmové ukončení a poté jsem se dozvěděl, že bych na kemp reprezentace měl jet. Na druhé straně už jsme ale všichni tak nějak věděli, co se děje ve světě, jak to vypadá a jaká je situace. Takže už v té době to bylo všechno takové na hraně. Já jsem se připravoval individuálně, abych na kemp přijel ve formě a mohl zabojovat o místo v týmu, ale velice brzy na to byla vyhlášena karanténa a všechno to více méně padlo.
V době vyhlášení nouzového stavu ještě ale nebylo definitivně rozhodnuto o konci sezony a už vůbec ne o zrušení mistrovství světa. Jak z tvého pohledu probíhaly ty následné dny?
Je to tak, pro mě sezona vlastně ještě neskončila. Přiznám, že jsem si po sezoně dal týden pauzu, jelikož ten boj ve Vítkovicích byl pro mě osobně hodně náročný. Potom jsem vlastně jen navázal v posilovně na to, co jsme dělali během sezony, abych se udržel v tempu a formě. Nařízení o karanténě a další omezení ale překazily i to, takže vlastně nezbylo nic, než jen čekat, jak se situace vyvine. Sezonu jsem tak měl jen o pár dní delší, než ostatní kluci z Vítkovic.
Poté přišlo rozhodnutí, že se mistrovství ruší a tím pádem končí i reprezentační sezona. Byla to určitým způsobem úleva, že už jste všichni věděli, na čem jste, nebo jak jsi to vnímal?
Přesně tak. Na tom bylo nejhorší, že člověk nevěděl, na čem je a nemohl dost dobře plánovat. Nikdo nevěděl, co bude druhý den. Na druhou stranu mě to ale zamrzelo, protože jsem se na reprezentaci těšil jako na další výzvu – ukázat se, natáhnout si sezonu, když byla taková, jaká byla. Bohužel to nedopadlo, ale všichni víme, jaká je situace. Dopadlo to tak, jak to dopadlo a asi to tak mělo být.
Sezonu jsi začal v Brně, ale v jejím průběhu ses stěhoval zpět téměř domů. Do Vítkovic jsi přišel v nejkritičtějších momentech, ale nakonec se to podařilo vše zvládnout a alespoň ten boj o záchranu jste vyhráli. Byla to pro tebe hodně náročná sezona?
Pro mě tahle sezona byla jednou z nejtěžších. Nedařilo se mi moc po herní stránce, takže vytížení v Kometě nebylo ideální a já se pak do toho nemohl dost dobře dostat. Od začátku to byla náročná sezona pro mě. Necítil jsem se na ledě tak dobře, jako v předchozích sezonách a i má produktivita šla dolů a všechno to na mě padalo. Já už jsem tak nějak tušil, že se v Kometě něco děje, že to není samo sebou, že můj prostor na ledě není takový, jaký bych si představoval. Pak přišlo rozhodnutí, že jsem byl prodán zpět do Vítkovic. Přijal jsem to jako novou výzvu, nakopnutí. Věděl jsem, že ten prostor na ledě najednou budu mít, navíc jsem šel do známého prostředí, ve kterém jsem poprvé začal hrát extraligu, takže to pro mě byla obnovená výzva a nakonec jsem rád, že jsem se mohl vrátit zpět do Vítkovic.
Neměl jsi problém s tou „změnou kurzu“, zatímco v Kometě jsi byl zvyklý hrát o tituly, do Vítkovic jsi přišel s vědomím toho, že jediným a hlavním cílem bude záchrana?
Já jsem především rád, že se nám tu Extraligu pro Vítkovice podařilo zachránit. Vítkovice i Ostrava si to zaslouží. Bylo to strašně náročné, ale zvládli jsme to jako tým, což se cení o to více a jsem rád, že se nejvyšší soutěž bude tady hrát i v příštích letech.
Zmínil jsi, že boj o záchranu byl náročný. Po které stránce více, po psychické nebo po fyzické?
Hlavně po psychické, protože už dlouho jsem nebyl psychicky tak vyšťavený, jako po této sezoně. Bylo to těžké. Vracel jsem se domů po trénincích, po zápasech a pořád jsem se nemohl oprostit od hokeje. Člověk pořád přemýšlel, kalkuloval, počítal a hlavně myslí na to, aby to už všechno měl úspěšně za sebou, aby už to skončilo a věděl, že se to povedlo. A myslím, že jsem nebyl jediný, kdo to tak měl.
Boj o záchranu ale trval až do samotného závěru, o to náročnější to jistě bylo…
Je to tak. Bohužel, i když jsme měli dobré výsledky a dařilo se nám, nebyli jsme schopní si vybudovat vyšší náskok, abychom měli jistotu záchrany třeba pět, šest kol před koncem základní části a tím si mohli uvolnit síly na případný boj o desítku a předkolo play off. Bojovali jsme, dá se říci, do posledního kola. Bylo to náročnější, ale o to větší pak byla ta úleva, když jsme měli jistotu záchrany.
Říkáš, že ses doma nebyl schopen oprostit od hokejových myšlenek. Jak to ale bylo na ledě? Nesvazovala, třeba konkrétně tebe osobně zodpovědnost?
Ne, paradoxně nejhorší to na psychiku bylo, když se nehrálo. Když šly zápasy rychle po sobě, tak není čas na přemýšlení a počítání. Když se hrálo ob den, bylo to v pohodě, přece jen, byli jsme sice dole, ale měli jsme úspěšné období, vyhrávali jsme, takže nálada byla dobrá a byli jsme si vědomi, že síla v týmu je. Šlo jen o to, udělat ten konečný krok a ukázat, že ten tým, který se poskládal v průběhu sezony, tu kvalitu má. Jakmile přišly zápasy, vše šlo stranou, já vnímal jen ten zápas.
Sám jsi řekl v jedné z odpovědí, že jsi byl z Komety prodán zpět do Vítkovic. Znamená to tedy, že v Ostravě zůstáváš nadále, je to tak?
Ano, myslím, že nějakou dobu budu zase tady ve Vítkovicích (usměje se). Já myslím, že Vítkovice byly vždy klubem, který patří do horní poloviny tabulky, takže po té minulé sezoně je na nás, abychom to dokázali. Jsem blíže domovu, rodině. Pro mě je to dobrý krok. V Kometě jsem nasbíral určité zkušenosti, ale to vytížení už nebylo takové, jaké bych si představoval. Naopak teď ve Vítkovicích mám teď ten prostor, který bych chtěl a který potřebuji, z čehož mám radost a může mě to posunout dál, pomoct týmu. Věřím, že pokud se ten tým, se kterým jsme dohrávali sezonu, ještě vhodně doplní, tak myslím, že máme na to, abychom bojovali někde v první polovině tabulky o šestku a půjdeme nahoru.
