Po šestnácti letech v cizině nabral útočník Marek Hrivík směr blíže domovu a ve třiatřiceti letech podepsal ve Vítkovicích. Muž ověnčený olympijskou medailí i klubovými úspěchy ve Švédsku bude psát novou kapitolu své kariéry v Ostravě.
Marku, jak probíhaly námluvy s Vítkovicemi a proč ses rozhodl právě pro ně?
Má priorita byla vrátit se blíže domovu. Jsem pryč od osmnácti let a cítil jsem, že chci mít kolem sebe trochu jiné prostředí a cítit se více doma. Vítkovice byly jedny z několika klubů, se kterými jsem jednal a nakonec jsme se domluvili.
Ve švédském Leksandu jsi měl ještě platnou smlouvu, takže touha po domovu byla jednoznačně silnější?
Už to bylo pro mě důležité, udělat v životě určitou změnu. Cítil jsem, že toto rozhodnutí mi osobně pomůže dostat se zpět někam, kde chci být.
Už jsi v médiích uvedl, že se Ti líbí i práce pana Varadi a jeho koncept. Bylo i toto jedním z důvodů rozhodování?
Trenér Varaďa je vítěz v této lize, vyhrál ji několikrát. Slyšel jsem o něm jen dobré věci. Ano, ne každému možná sedí styl, jakým se trénuje nebo připravuje před sezonou. Ale s tímto jsem neměl samozřejmě žádný problém. Má vize byla jít někde, kde bude šance na úspěch.
Ve Vítkovicích byla vždy větší skupinka slovenských hokejistů, ale letos jsi zůstal osamocen. Koho v kabině znáš z předchozích angažmá?
Znal jsem se vlastně jen s Jindrou Abdulem, předtím, než jsem tady přišel. Postupně se poznávám s dalšími kluky a mám z toho radost, je tu super parta. Vzali mě mezi sebe a jsem rád i za ta soustředění, že je tady dobrá nálada a postupně se seznamujeme a makáme.
Když fanouškům nastíníme dosavadní kariéru. S hokejem jsi začínal v Žilině a k dospělému hokeji jsi nakoukl velice mladý v projektu reprezentace Orange 20. Byl jsi tam tuším nejmladší člen kádru?
Ze Žilinské juniorky jsem šel jako šestnáctiletý kluk do toho projektu dvacítky v Púchově. Následně jsme jeli na mistrovství juniorů a s Richardem Pánikem byli nejmladší v týmu. Samozřejmě to byl skvělý turnaj, skončili jsme čtvrtí a prohráli až o bronz s Ruskem. Další rok na to jsem odešel do kanadské québecké juniorky. Strávil jsem tam tři roky, podepsal smlouvu s Rangers a tam jsem strávil dalších pět let.
Bylo složitější se v zámoří prosadit, když jsi nebyl draftován? I když se tehdy očekávalo, že by to vyjít mělo…
Ani ne, byla to spíše taková souhra okolností, že to nakonec v draftu nevyšlo. Samozřejmě jsem to nebral nijak zle a nebyl z toho zlomený. Dá se říct, že jsem to bral jako příležitost jít dále a dokázat, že na to opravdu mám. Vzal jsem to z tohoto konce a musím říct, že se mi to částečně podařilo. Možná ne až v takové míře, jak bych si přál, ale ničeho nelituji, co se týče mého působení v zámoří.
V roce 2016 když jsi nastoupil za Rangers v domácím zápase proti Detroitu. Bral jsi to jako odměnu?
Ano, samozřejmě. Ten New York byl hodně specifický v období, kdy jsem tam hrál. Měli velice silný tým a nejvyšší ambice. Chtěli Stanley Cup, trejdovali hráče, kteří měli velké zkušenosti. Každý z nás z farmy, když dostal možnost odehrát zápas, byl to velký úspěch. Nebo alespoň já jsem si toho velice vážil. Škoda, že se mi nepodařilo toho odehrát v NHL více.
Možně tě bude i trošku mrzet, že jsi v NHL nevstřelil branku. Byl jsi k ní v některém momentu blízko?
No, ono to bylo takové specifické. Šance člověk má a vždycky může něco udělat jinak nebo změnit. Ale prostě mi to tam nepadlo. Pak jsem šel ještě na rok do Calgary, kde jsem podepsal smlouvu. V té době jsem se zranil v tréninkovém kempu, takže jsem sezonu musel začít na farmě. Po několika měsících jsem se ale nakonec nahoru dostal. Strávil jsem tam hodně času, ale bohužel v takové roli třináctého nebo čtrnáctého útočníka. Po Vánocích, někdy kolem ledna, jsem se opět zranil a sezona mi skončila.
Bylo pak těžké rozhodnutí opustit zámořský kolotoč a podepsat v KHL?
Ano bylo, ale v tomto směru jsem to bral, že už potřebuji určitou změnu. Rozhodl jsem se jít za velkým challengem a šel jsem do Ruska.
A pak už následovalo Tvými úspěchy provázené angažmá ve švédském Leksandu. Jak jsi tam byl spokojený a jak se ti tam žilo?
O tom se hodně mluví, už když jsem tam tehdy přišel. Je to velmi specifické místo na hokej. Co se týče hokeje, zázemí a developmentu, tak to bylo super místo. Záleží pak na povaze člověka, protože ne každému to tam může sedět. To bylo něco s čím jsem trochu bojoval prvních pár let. Ano, byl jsem mladší a dokázal jsem se nějak přizpůsobit. Měl jsem energii odskočit si do Stockholmu nebo vyrazit se někam odreagovat. Po dvou letech jsem odešel do Ruska.
Ovšem z Nižného Novgorodu ses ještě během sezony vrátil zpět…
Je to tak, po olympiádě jsem se vrátil opět do Švédska. Už jsem to pak začal trochu vnímat. Že ty předchozí roky byly náročné i psychicky co se týče mimohokejové stránky. Odráželo se to i na hokeji a i na základě toho jsem dospěl k rozhodnutí, že to chce nějakou změnu. Taky už nemám pětadvacet let, tak jsem dnes tady.
Největším úspěchem kariéry se dá považovat olympijský bronz v Pekingu? Určitě to máš stále v živé paměti, je to tak?
Byla to neskutečná jízda. Jeli jsme tam s takovým trochu rozpačitým pocitem. Příprava proběhla ne úplně ideálně, byla to doba covidová, takže jsme museli být v karanténách a v Bratislavě jsme netrénovali téměř vůbec. Přijeli jsme do Číny a tam měli trénink takřka po dvou týdnech. A po dvou nebo třech trénincích jsme nastoupili proti Finům, kde to bylo náročné a trochu jsme si to odskákali. Najednou jsme se do toho ovšem dostali a pak už to šlo samo. Sešli jsme se super parta a myslím, že i to udělalo v konečném důsledku úspěch.
Takže vyrovnávací branka na 2:2 ve čtvrtfinále s USA je Tvá nejdůležitější v kariéře?
Samozřejmě, navíc nejsem moc zvyklý chodit před bránu. (úsměv) V ten moment jsem si myslel, že se tam musím prostě jen postavit a něco přijde, a to se také stalo. Sice jsem to tam tak dotlačil do branky, byl to boj celý zápas. Amerika měla taky výborný tým, ale tak to asi bylo napsané a tak to mělo být. Určitě jsem hrdý na tento úspěch.
