Už v neděli se na prvním tréninku hlásil v A-mužstvu Vítkovic obránce Adam Polášek. Zkušený devětadvacetiletý zadák se do mateřského celku vrátil po 11 letech, prozatím jen na měsíční výpomoc, ale není vyloučeno, že si své angažmá v domovském prostředí prodlouží.
Vracíš se do mateřského klubu, vypadá to jako návrat ke kořenům…
Je to tak. Pro mě to ani nebylo nějaké dlouhé rozhodování. Když jsme se bavili, co dál v té sezoně a doba je teď taková těžší, tak se mi tenhle nápad líbil. My jsme si už dříve volali s trenérem Darkem Stránským a líbilo se mi to. Je to pro mě jednodušší volba. Dostal jsem smlouvu na měsíc, což mně pomůže v hodně věcech. Kluci tady jsou v menším počtu, takže jsem rád, že já můžu pomoct jim a jsem rád, že oni můžou pomoct mně.
Kde tedy vzešla myšlenka na tvůj návrat do Vítkovic? Přišlo to od tebe, nebo jsi naopak byl osloven Vítkovicemi?
My jsme to probírali s agentem a o extralize jsme uvažovali, ale nebylo to tak, že bychom obvolávali jednotlivé kluby, že bych potřeboval nutně někam jít. Ale s tím, že mi volal pan Stránský a bavili jsme se o té výpomoci, tak mi to dávalo smysl. Mně se to hodně zjednodušilo tím, že jsem odsud, že jsem tady vyrůstal. Já tady znám lidi ve vedení, znám kluky v šatně, takže to u mě znamenalo, že tady klidně můžu přijet s celou rodinou a nebudu v cizím prostředí.
Minulou sezonu jsi dohrával v Tappara Tampere, jak to poté s tebou vypadalo, jak probíhala další jednání ohledně tvé budoucnosti?
Mně tam skončila smlouva. Měl jsem myšlenky na setrvání v zahraničí. Ve Finsku jsem ale byl méně, než šest měsíců, takže to bylo těžší se smlouvou i ohledně daní. Můj první posezonní plán byl zůstat v zahraničí, to ano. Pořád si myslím, že na to mám a venku se mi líbí. Na druhé straně ta doba je teď jiná. My jsme byli ve tmě v podstatě tři měsíce, nikdo nevěděl, co bude, nikdo nikoho nepodepisoval, nikde nic nebylo. Mě nezbývalo nic jiného, než čekat. Když pak začaly přicházet nabídky třeba z extraligy, tak já jsem si nějak postavil hlavu a nelituju toho. To, že teď jdu tady do Vítkovic na výpomoc na měsíc, tak se u mě nic nemění. Já to beru jako další angažmá. Že jsem se vrátil do extraligy, ale ne do Sparty, ale do Vítkovic, tak pro mě se tím nic nemění. Já tady nechám na ledě maximum a mám na to měsíc, abych to potvrdil tady i k dalšímu angažmá, které třeba přijde.
Těžko předbíhat, ale není vyloučeno, že by sis to měsíční angažmá ve Vítkovicích eventuálně i prodloužil…
Samozřejmě, může se to stát. Nikdo nevím, jak to bude vypadat za měsíc. My hokejisti to tak máme. Třeba já osobně plánuju maximálně týden dopředu. Nic víc. Za měsíc se může stát hodně věcí. Je to možné, že bych tady zůstal.
K týmu ses připojil na první trénink, kdy se mužstvo vrátilo po karanténě. Jak to na ledě vypadalo a jak ses cítil ty?
Já se cítil super, pro mě to byl normální trénink, jak jsem na něj zvyklý. Jenom mám na sobě nové věci, takže to bylo trošku tvrdší na mě. Kluci se sešli pomalu po čtrnácti dnech, takže trénink vypadal opravdu jako první trénink v sezoně.
Každopádně máte pět dní na to, aby se tým vrátil do formy a aby ses i ty s týmem sehrál. Myslíš, že to bude stačit?
Jo, určitě. Pomůže to hodně. Máme pět dnů, takže kluci se můžou dostat zpět do kondice a mně to zase pomůže tím, že si zvyknu na systém, zvyknu si na kluky, zvyknu si spoluhráče.
Z Vítkovic jsi odešel v juniorském věku před jedenácti lety. Od té doby jsi prošel zámořím, Spartou, Ruskem, Finskem… Jak ti bylo, když ses po takové době vrátil do Vítkovic a poprvé jsi sem zase přišel ne jako host nebo soupeř?
Ono to zatím bylo tak narychlo, že jsem si to původně vlastně ani neuvědomil. Docvaklo mi to ale před prvním tréninkem, kdy jsem na sebe natáhl dres s vítkovickým logem. Pousmál jsem se, že jsem tady zpátky. Navíc na tom prvním tréninku jsem byl v lajně s Lukášem Kovářem. S ním jsem hrál svůj poslední zápas ve Vítkovicích, když jsme v roce 2009 vyhráli s juniorkou mistrovský titul a dneska jsem s ním zase v obraně, takže pro mě to bylo velké déjá vu.
