Místo křtěné šampaňským i slzami. Historický svatostánek ostravského i československého hokeje. První zastřešený stadion u nás Domov Vítkovic. Ostravský fenomén. To vše byl zimní stadion Josefa Kotase, který byl otevřen před 70 lety – 28. 10. 1947.
Pamětníci se při vybavení zlatých časů strávených na dřevěných tribunách „Kotase“ nemohou ubránit nostalgii. A mají k tomu důvod. Ti, kteří bájný stadion znají jen z vyprávění zase smutní nad tím, že nikdy slavnou atmosféru nezažili. Ostravský zimní stadion Josefa Kotase je zapsán nezapomenutelně do srdcí všech hokejových fanoušků i do paměti československého hokeje. Bylo to místo radosti, někdy i smutku, ale každopádně živoucí tepna a domov vítkovického hokeje.
Ostrava potřebuje stadion s umělou ledovou plochou
Myšlenky na stavbu zimního stadionu s umělou ledovou plochou v Ostravě byly slyšet už v roce 1939. Tehdy po trapasu, kdy pro oblevu musel být odvolán zápas mezi ČSK Vítkovice a kanadskými Trail Smoke Eaters zesílily hlasy, že by průmyslové a rozvinuté město s již velkou hokejovou tradicí mělo mít stánek s kluzištěm bez ohledu na přírodní podmínky. Válka ale všem snahám o výstavbu udělala přítrž. Až po ní mohly návrhy na stavbu stadionu dostat reálné základy.
Šest měsíců a hotovo
Prvního května 1947 proměnil tehdejší Národní výbor sen o zimním stadionu ve skutečnost. Celá ostravská veřejnost i s politickými představiteli zamířila k železničnímu nadjezdu naproti městských jatek a vedle budovy společnosti Budoucnost, u křižovatky dnešní ulice Českobratrská a Cingrova. Na prostranství nazývaném Elblak provedl primátor města Josef Kotas slavnostní výkop a poklepání na základní stavební kámen. Místo nebylo vybráno náhodou, už před první světovou válkou zde totiž vznikly tenisové kurty, které byly během zimní sezony využívány jako kluziště. Sportoviště fungovalo po celé období první republiky i během války. Pro potřeby nového zimního stadionu byla výhodou blízkost městských jatek, které pro uchovávání masa měly k dispozici chladící zařízení a toho mohlo být využito i k výrobě a chlazení ledové plochy. Práce na stadionu začaly 2. května 1947 a i když se s uvedením stadionu do provozu počítalo až na přelom roku 1948, Ostravané odvedli skvělou práci. Pouhých šest měsíců trvalo, než byla ledová plocha kompletně vybudována a společně s ní byly téměř dokončeny i masivní tribuny.
Hokejová oslava 29. výročí republiky – pátý stadion v Československu
Díky rychlosti stavebních prací bylo jasné, že Ostrava dostane svůj hokejový stánek ke 29. výročí vzniku samostatného Československa. V předvečer oslav – 27. října 1947 – byl stadion uveden do provozu a zdarma pozvána celá ostravská veřejnost k prvnímu bruslení na nové umělé ledové ploše. Zimní stadion Josefa Kotase se stal pátým zimním stadionem v tehdejším Československu (po Praze, Bratislavě, Brně a Českých Budějovicích).
„Kotas“ otevřelo utkání Morava – Čechy
Oficiálně byl Ostravský zimní stadion Josefa Kotase otevřen 28. října 1947 exhibicí Čechy – Morava. Ve výběrech nechyběly tehdejší hvězdy ostravského hokeje, stejně jako mistři světa z národního týmu. Utkání na ne zcela ještě dokončených tribunách sledovalo zhruba 9 000 diváků a byl to obrovský úspěch. Následné týdny a měsíce stavba finišovala. Bylo dokončeno zázemí, střechy tribun – plocha zůstala zatím stále ještě otevřená, nicméně kluziště bylo plně nezávislé na počasí. Stadion se mohl pyšnit kromě technického chlazení také vyhřívanými místy pod tribunou B, kudy procházelo parovodní potrubí.
Historický rekord – 22 000 diváků na zápase ČSR – USA
Krátce po svém dokončení se zimní stadion Josefa Kotase zapsal do historie nejvyšší návštěvou, která je podle historiků a statistiků podle všeho nejvyšší návštěvou na hokejovém utkání u nás vůbec. Přátelské utkání mezi reprezentacemi Československa a Spojených států Amerických sledovalo 27. ledna 1949 celkem 22 000 diváků. Tehdejší vedoucí zimního stadionu Vilém Januška na historický počin s odstupem let vzpomínal: „Mezinárodní zápasy se po válce hrávaly většinou jen v Praze na Štvanici. Nám se ale podařilo přesvědčit hokejový svaz, aby jedno utkání sehrála naše reprezentace v Ostravě, a hned jsme při tom zaznamenali rekordní návštěvu! Domluvilo se přátelské utkání Československo – Spojené státy Americké. Američané už tehdy v lednu 1949 před mistrovstvím světa ve Stockholmu brousili po Evropě. Československo bylo po titulu mistrů světa z roku 1947 a po stříbrné olympiádě 1948 nejlepším evropským hokejovým mužstvem, a tak fanouškovské zaujetí neznalo hranic. Lidé vzali zápas 27. ledna 1949 útokem a tenhle rekord v návštěvnosti asi bude v Ostravě na věky věků. Už v předprodeji se podařilo prodat 19 000 vstupenek, tehdejší provozní výbor ale pokračoval dále v prodeji, a tak se stalo, že ti, kdo přišli dříve, si koupili vstupenku a šli na stadion, později dorazili další, kteří měli také platné vstupenky a tlačili se dále na stadion. Na tribuny se nakonec nacpalo rovných 22 000 diváků! Do hlediště se diváci dostávali nejen přes vchody, které ale byly už těsně před zápasem zcela ucpané, ale i přes okna správní budovy, po okapových rourách a po požárních žebřících. Na tribuně A dokonce pod návalem diváků prasklo provizorní zábradlí po celé své délce. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Největším problémem bylo tak jen to, že se na stadion málem nedostali Američtí hokejisté, kteří se do výstroje převlékli už v hotelu a na stadion tak šli až na poslední chvíli a pak nějaký čas trvalo, než se podařilo je do útrob stadionu dostat. Prostě tohle Ostrava nikdy před tím nezažila a myslím, že ani nikdy znovu nezažije.“
Domov vítkovických hokejistů
Zatímco nový stadion už stál a lámal rekordy i přitahoval pozornost, hokejisté Vítkovic ještě stále hráli na přírodním kluzišti u Sportovního pavilonu. Až v sezoně 1948/1949 se dočkali stěhování do svého nového domova. Historická premiéra se psala 6. února 1949. Vítkovice mířily za svým návratem do nejvyšší soutěže a pro důležitý zápas kvalifikace s brněnskou Královepolskou se přesunuli na nový stadion. „Nám hráčům to ale spíše uškodilo. Byli jsme zvyklí na malý Pavilon, kam sice také chodilo hodně lidí, ale vše bylo takové komornější. Nový stadion, velké prostory, devítitisícová návštěva a velká očekávání našich fanoušků. To vše nás dostalo pod jakousi deku. Nemohli jsme se zbavit trémy a zápas jsme nezvládli,“ kroutil po letech hlavou tehdejší kapitán Vítkovic Ladislav Staněk. Vítkovice sice prohrály s Královým Polem ve své premiéře na novém stadionu 0:5, ale nejvyšší soutěž vybojovaly a s tím také získaly svůj nový domov na dlouhé čtyři dekády.
Nový stadion, nové mužstvo, první titul
Na přelomu 40. a 50. let se Ostrava stala hokejovým městem číslo jedna. Měla nejmodernější stadion. Vítkovice se vrátily do nejvyšší soutěže a sestavily silné mužstvo. O hokej byl ve městě nesmírný zájem. Výsledkem byly tři ligová stříbra během čtyř let a především mistrovský titul 1952. Tehdy se ale mistrovství republiky hrálo turnajovým způsobem. Finálová skupina odstartovala v Ostravě, Vítkovice se v domácím prostředí nastartovaly k útoku na mistrovský titul, ale potvrdily jej až v Praze, kde se hrála druhá část finálové skupiny. „Kotas“ tak mistrovskou radost nezažil.
1955: Zastřešení – První krytý stadion v Československu
Ačkoli stadion stále ještě voněl novotou, měl své chyby. Tou hlavní byla kvalita ledu. I přes chlazení totiž Ostravané museli bojovat občas s oteplením, které přece jen snižovalo úroveň, především, pokud se do ledu v teplých měsících opřelo sluníčko. Největší komplikací byl ale popílek. V těsné blízkosti stadionu totiž vedla a vlastně dodnes vede železniční trať a spad z dýmu projíždějících parních lokomotiv dělal ledařům i bruslařům starosti. Nedalo se nic dělat, bylo potřeba zastřešit i ledovou plochu. Sobota 23. července 1955 byl onen den. Parta dělníků z Hutních Montáží sestavila, vyzdvihla a ukotvila na čtyři pilíře v rozích stadionu střechu, která zakryla celé kluziště. Ostrava se tak dočkala krytého zimního stadionu dříve, než Praha a než kterékoli město v Československu. Vítkovičtí hokejisté byli v sezoně 1955/1956 prvním a také jediným týmem, který hrál svá domácí utkání v kryté hale. Společně se střechou došlo k rekonstrukci světelného mostu a nově vznikly jedinečné visuté tribuny – dnes by se řeklo VIP lóže, zavěšené na střešní konstrukci nad podélnými stranami kluziště. Sluší se dodat, že návštěvy stále trhaly rekordy, ligové zápasy sledovalo běžně kolem 11 až 13 tisíc diváků a na mezinárodní utkání s kanadskými výběry či jinými zahraničními soupeři chodilo pravidelně 16 až 18 tisíc diváků. Až postupem času s přibývajícími nároky na komfort diváků byla kapacita stadionu postupně snižována.
1959: „Kotas“ dějištěm mistrovství světa
V roce 1959 hostilo Československo počtvrté mistrovství světa v ledním hokeji. Poprvé se ale nehrálo pouze v Praze. Hned osm měst u nás vidělo boje světového šampionátu. Hrálo se v Praze, Bratislavě, Brně, Ostravě, Kladně, Kolíně, Mladé Boleslavi a Plzni. Finálovou skupinu hostila Praha, základní skupiny Bratislava, Brno a Ostrava. Ve zbylých městech se hrály zápasy o umístění mimo finálovou skupinu. Ostrava si jako hostitelské město účast nejlepších hokejistů dokázala užít. Na OZS Josefa Kotase se představily výběry Švédska, Finska, Německa a Itálie. A byla to velká oslava hokeje. Nejvyšší návštěva dorazila na zápas Švédska s Německem, kvůli snížené kapacitě jen 8 500 diváků, ale i tak si hráči všech mužstev pochvalovaly bouřlivou ostravskou atmosféru.
Nezapomenutelné ostravské derby – 13 949 diváků
Kotas byl především domovem Vítkovic, ale je nutné přiznat, že byl domovem i dalších hokejových klubů v Ostravě. Není možné zapomenout ani na Baník Ostrava. Ten vznikl v roce 1952 direktivně z Viktorie Zárubek. Nový rival chtěl otřást pozicí Vítkovic. I když se Baník v roce 1953 probojoval do republikového finále, městského rivala neohrozil, skončil pátý, zatímco Vítkovice bojovaly se Spartou o mistrovský titul. Horníci patřili po celá 50. léta za chudšího bratříčka vítkovických železářů, ale generační problémy a s nimi spojený sestup Vítkovic z nejvyšší soutěže v roce 1960 připravily Ostravě nervy drásající derby. V sezoně 1960/1961 se na „Kotasu“ hrála jen druhá liga. Vítkovice toužily po návratu, Baník chtěl zase svého rivala překročit. Boj v moravsko-slovenské skupině B se smrskl na bitvu mezi oběma ostravskými soupeři. Baník měl zprvu navrch, ovšem až do prvního derby. Ostrava vřela, Vítkovičtí raději odjeli a připravovali se na klíčový duel mimo Ostravu. Vracet se měli až na zápas. 9. ledna 1961 osudový den přišel a nadepsal další velkou kapitolu do knihy historie ostravského hokeje i „Kotase“. O zápas byl tak obrovský zájem, že se vítkovičtí hokejisté málem ani nedostali na stadion. Na tribunách se tísnilo 13 949 diváků, přes 5 000 jich ale ještě zůstalo před stadionem! Pracovníci stadionu vyřešili situaci tak, že narychlo před stadion natáhli rozhlasové tlampače a ti, kteří se na stadion už nedostali, mohli alespoň poslouchat, co se děje uvnitř. Vítkovice souboj nervů zvládly. Porazily Baník 4:1 a odrazily se k návratu do nejvyšší soutěže. S upadajícím Baníkem se ještě střetly v letech následujících, v sezoně 1965/1966 a pak v letech 1967 až 1972, ale to už měly Vítkovice jasně navrch a derby už tolik netáhla. Vítkovice potvrdily nadvládu nad Ostravou i nad „Kotasem“.
Nejlepší atmosféra? V Ostravě na Kotasu
Jakmile se Vítkovice v roce 1973 vrátily do nejvyšší soutěže, zažil hokej v Ostravě opět velký boom. Návštěvy rostly a v těchto letech vznikl onen opravdový fenomén „Kotase“, na který řada fanoušků vzpomíná dodnes. Po šesti letech ve druhé lize byl totiž po prvoligovém hokeji hlad. Vítkovice navíc začaly koncepčně budovat velice silné mužstvo. Hrál se skvělý hokej, rok od roku byly výsledky lepší a lepší. Na hokej se chodilo ve velkých počtech. Vyprodáno bylo několikrát do sezony. Tribuna C nejvěrnějších fanoušků hnala Vítkovice dopředu, ale ostatní sektory nezůstaly nikdy pozadu. Když se publiku něco nelíbilo, začal se celý stadion otřásat pod dupáním diváků. Bouřlivé prostředí, do kterého se soupeřům nechtělo moc jezdit, bylo rezervoárem sil a pozitivní energie Vítkovic. Tady také nabrali rozhodující náskok v boji o mistrovský titul 1981. Zase jen škoda, že shodou okolnosti „Kotas“ oslavy nezažil. Poslední kolo – sezona se hrála bez play off – bylo 44., to hrály Vítkovice 13. března doma s Plzní, jenže celé 26. kolo bylo přeloženo až na 15. března a Vítkovice musely do Zlína, tam také potvrdily svůj mistrovský titul, zatímco světla na „Kotasu“ zůstala zhasnutá.
Poslední sezony na „Kotasu“
Po zisku mistrovského titulu ještě nízké dřevěné mantinely slavného „Kotasu“ duněly ligovými souboji dál, ale bylo jasné, že jeho čas se naplnil. V úvodu článku bylo napsáno, že stadion byl křtěn šampaňským i slzami. Šampaňským po velkých vítězstvích, ale slzami při neuvěřitelných momentech, kdy Vítkovice musely skousnout hořkou pilulku v podobě sestupu z nejvyšší soutěže – v letech 1960, 1965, 1967, 1985. Vždy ale následovala radost. Palác kultury a sportu byl otevřen v roce 1986, 4. listopadu zde Vítkovice hrály první ligové utkání. Začalo období střídání. „Kotas“ byl záložní variantou. V období druhé ligy na něm hrály Vítkovice téměř pořád, v období první ligy občas, když se v Paláci zrovna konalo něco jiného. Loučení s domovem nebylo snadné. Fandové dávali najevo, že chtějí zůstat sice ve starém, ale útulném stánku. Zatímco jeden týden na domácí utkání na „Kotas“ dorazilo přes pět tisíc diváků, další týden sledovalo zápas v Paláci pod dva tisíce fanoušků. Pokrok ale nešlo zastavit. Čtyřicet let starý stadion už nevyhovoval nárokům nové doby.
Kvalifikace 1988: derniéra slavného stánku
Druholigová sezona 1987/1988 byla poslední soutěžní sezonou, během které A-mužstvo Vítkovic využívalo zimní stadion Josefa Kotase. V pravdě historická byla kvalifikace o nejvyšší soutěž proti slovenské Nitře. 25. března 1988 „Kotas“ bouřil naposledy a bylo to loučení šampaňským, nikoli slzami. Vítkovice vyhrály třetí utkání nad Nitrou 6:3, vrátily se do první ligy a postupovou radostí se rozloučily se svým slavným domovem.
Postupný konec až demolice 2004
Závěr 80. let, to byly pro „Kotas“ když už, tak zápasy mládeže, sem tam nějaké přátelské utkání, zápasy poloamatérských a amatérských ostravských celků a samozřejmě veřejné bruslení. V roce 1993 se ale brány stadionu pro hokej uzavřely úplně. Areál stadionu byl ještě v polovině 90. let využíván jako vnitřní hřiště pro paintball, ale s příchodem milénia byl chátrající stadion uzavřen nadobro. Opuštěný u frekventované křižovatky zůstal do roku 2003, pak padlo definitivní rozhodnutí a během zimy 2003/2004 byl stadion chladně a bez emocí srovnán se zemí. Místo někdejší hokejové slávy ještě pár let připomínal název zastávky Zimní stadion, ale i ta se nakonec přejmenovala na Českobratrská a na slavný „Kotas“ zbyly jen vzpomínky…
Miroslav Fryčer o nejmilejším stadionu: Vonělo to tam dřevem, stářím, párky i tabákem
Na slavný stadion s nostalgií a velice rád vzpomíná útočník a pozdější trenér Miroslav Fryčer. Ten svůj vřelý vztah k ostravskému zimáku vyjádřil nádhernou pasáží ve své knize Můj divoký hokejový život: „Když jsem přišel do Vítkovic, lidi v Ostravě se zase naučili na hokej chodit. Naše zápasy lákaly stále více fanoušků. Zimní stadion Josefa Kotase stál kousek od Stodolní a zvenku vypadal jako tovární hala. Měl kapacitu 10 tisíc diváků, ale myslím, že při našich největších zápasech se na tribuny vtěsnala ještě tisícovka navíc. Když jsme šli na dopolední rozbruslení, vídali jsme občas, jak chlapi, co právě vyfárali, už stojí u pokladen frontu na lístky. Někdy bylo i pro nás těžké se hodinu a půl před utkání probít dovnitř.“
„Kotas byla stará stodola, ale při zápasech panovala úžasná atmosféra. Takovou jsem jinde nezažil,“ vyznává hokejista, který poté nastupoval v kanadských svatostáncích, jako Maple Leaf Gardens, Montreal Forum či v newyorské Madison Square Garden. „Vonělo to tam dřevem, stářím, párky i tabákem. Za brankami zprvu ještě nebylo ani plexisklo, pouze ochranná síť zašpiněná všudypřítomným prachem a šmouhami po kotoučích, takže z každého těsnějšího souboje si člověk odnesl černou mřížku na tváři. A když vás soupeř šikovně narazil, prohnul jste se za mantinel, než vás síť vrátila zpátky. Při soubojích u postranního hrazení jsme občas dokonce vypadli mezi lidi, kteří seděli hned u ledu.“
Pro Miroslava Fryčera je nezapomenutelná především atmosféra. „Ostatní týmy do vítkovického pekla nejezdily rády. Na Kotasu byly strmé tribuny, a když skandující fanoušci začali poskakovat po dřevěných schodech, celý zimák nadšeně i zlověstně hřměl. V takovém prostředí nešlo hrát na půl plynu, něco odfláknout. To by nám lidi neodpustili. Sedávalo se i na visuté tribuně, odkud byl z výšky skvělý výhled na hru. Led ozařovaly staré lampy a pod střechou bylo šero. Do toho duněly vlaky, které projížděly za východní tribunou. No, nádhera. Miloval jsem takové stadiony. Patřím k lidem, kterým je líto, že Kotas byl před pár roky srovnán se zemí.“
Nejproduktivnější hráč mistrovského kádru 1981 a vůbec první Čech, který si zahrál v NHL All Stars Game prozradil i něco ze zákulisí stadionu, kam se jen tak někdo nedostal. „Ponurá a krásně staromódní byla i naše kabina. V předsíni stál rohový stůl, kde se sedávalo, když jsme po tréninku uvařili čaj, ohřáli párky nebo slavili něčí narozeniny. Vzadu byl masérský stůl a bazének pro základní regeneraci. Vedle měl svůj kutloch hospodář Honza Krpela, ve skladu jsme schovávali brusle a hokejky. Náhodný návštěvník by se asi oklepal z toho, jak to tam smrdělo. Smrdělo – pro ostatní lidi. Nám vůně kabiny přišla půvabná. Její odér patřil k hokeji. Vždyť ribana se tehdy prala jednou týdně a než řádně vyschly kožené betony a zpocené rukavice, to taky chvíli trvalo.“
Jaromír „Česťa“ Šindel: Pro soupeře strašidelné prostředí
Vítkovický odchovanec a jeden ze základních kamenů mistrovského kádru 1981, brankář Jaromír „Česťa“ Šindel na „Kotas“ vzpomíná: „Atmosféra na tehdejším stadionu, na Kotasu, byla skoro až nepopsatelná. To, co se tam odehrávalo, se dalo později srovnat snad jen s vyprodanou Sportovní halou v Praze. Co dělalo ostravské publikum, bylo neuvěřitelné. Bylo to skoro až strašidelné prostředí a zvlášť pro soupeře. Ti do Ostravy jezdili opravdu se strachem. Nám se dařilo samozřejmě i díky tomu publiku, protože nás diváci opravdu hodně hnali dopředu.“
Vítěz z Nagana Richard Šmehlík nemůže na „Kotas“ zapomenout
Na „Kotasu“ stihl pár zápasů posledních sezon, ale přesto se mu vryl do paměti. Vítkovický odchovanec, dlouholetý hráč NHL a olympijský vítěz z Nagana 1998 Richard Šmehlík také rád vzpomíná na starý ostravský zimák: „Asi se mi nevybaví nic konkrétního, je to všechno už hodně dávno. Jen se mi vždy velice dobře hrálo na Kotasu. Na starém zimáku to bylo skvělé. Tam jsem začínal, dokonce ve druhé lize, ale pak ty první zápasy v lize. Fanoušci tam byli blíž a i to kluziště bylo trošku menší. Ta atmosféra byla hokejovější.“
Ladislav Svozil o derniéře „Kotasu“: Odehráli jsme tam celou sezonu, to byla výhoda
Ladislav Svozil strávil na starém ostravském zimáku dlouhá léta, do Vítkovic přišel v roce 1976 a kromě vojny v Dukle Jihlava byl na „Kotasu“ doma až do jeho posledních dnů. Druholigová sezona 1987/1988 byla tou opravdu poslední, ostravské mužstvo se se svým domovem rozloučilo vítězným tažením ligou, úspěchem v kvalifikaci proti Nitře a návratem do nejvyšší soutěže. „V roce 1987 už samozřejmě stál Palác, ale když mužstvo sestoupilo, tak se rozhodlo, že se celá druholigová sezona bude hrát na Kotasu. Říkalo se, že tehdejší ředitel železáren Vítkovice, ing. Peška tehdy po sestupu prohlásil, že než by se v Paláci měla hrát druhá liga, to ho raději pronajme cirkusu (úsměv). Takže celou sezonu jsme odehráli na Kotasu, včetně kvalifikace s Nitrou. Pro nás to ale myslím byla výhoda, možná i díky tomu se nám podařilo uspět. Starý Kotas měl svou atmosféru. Tehdy tam byli lidi naučení chodit. Sezony před tím, když se zápasy střídaly na Kotasu a v Paláci, tak na Kotas chodilo více lidí. Nevím proč. Když jsme hrávali v Paláci, tak přišly s bídou tři tisíce diváků, ale když se hrálo na Kotasu, tak minimálně kolem těch pěti, nebo šesti tisíc skoro vždy přišlo. Možná to bylo dostupností hromadné dopravy do centra města. Když na Kotasu lidi přišli, zařvali a zadupali do těch dřevěných desek na tribunách, tak tam výborná atmosféra a hostující mužstva sem jezdila nerada, a to myslím včetně té Nitry,“ vzpomenul Svozil. A jaké bylo vítězné loučení s Kotasem po návratu do první ligy? „Velká radost, úleva, že se nám to podařilo. Hned na ledě nám přivezli veliký dort jako odměnu. Na Kotasu to byly skvělé časy, ale život jde dál.“
