I když historické druholigové derby mezi Vítkovicemi a Baníkem dělí od dnešních dnů už 60 let, jeho přímí účastníci jsou stále čile mezi námi a v den jubilea nevídané a dnes jen těžko opakovatelné bitvy zavzpomínali na jeden z největších zápasů svého života. Za Vítkovice vzpomínal útočník Stanislav Kurovský, pohled hráče Baníku nabídl brankář Josef Sálus.

 

Čtěte také

Rekord 14 000 diváků a výhra Vítkovic nad Baníkem: 60 let od historického derby

 

 

Vítkovický Stanislav Kurovský: Byl to rachot, radost z výhry jsme měli velikou

Měl teprve 18 let, když bojoval v jednom z největších zápasů své kariéry i vítkovické historie. Dnes osmasedmdesátiletý někdejší útočník Stanislav Kurovský památné derby s Baníkem v roce 1961 odehrál na křídle formace s  Vylegalem a Metelkou a přímo na ledě tak mohl zažít neuvěřitelnou atmosféru, oficiálně, 14 000 diváků na stadionu a také dopomohl Vítkovicím ke klíčovému vítězství a nakonec i návratu do nejvyšší soutěže. Jak vzpomíná na dnes již 60 let starou historii?

 

V sobotu uplynulo šedesát let od památného druholigového derby mezi Vítkovicemi a Baníkem o postup do nejvyšší soutěže. Co se vám po těch letech vybaví jako první?

Že jsme vyhráli 4:1 a že i my mladí jsme si v tom zápase zahráli a dařilo se nám.

 

Pro řadu současných fandů může být značným překvapením, že na začátku 60. let byl vaším největším soupeřem o postup do I. ligy právě hokejový Baník. Čím to?

Nevím, čím to bylo, že naším soupeřem byl Baník, v té době byl ještě dobrý, měl ještě spoustu dobrých hráčů.

 

O zápas byl mezi ostravskými fandy obrovský zájem, byl beznadějně vyprodán, oficiální údaj uvádí 13 949 diváků, to je dodnes pravděpodobně nepřekonaný divácký rekord druhé nejvyšší soutěže u nás, který konkuruje i největším návštěvám extraligy…

Říkalo se, že tam bylo až 17 000, a to ještě hodně lidí zůstalo před stadionem. Byl to rachot. Přece jenom starý zimák, tam bylo pár řad na sezení a jinak všechno na stání a jak ti lidé začali fandit a hlavně dupat do těch dřevěných podlah, my jsme měli strach, že ta hala spadne.

 

Vzpomenete si, jak to bylo s rozložením fandů? Přece jen všichni byli z Ostravy, kdo měl více příznivců? Vítkovice nebo Baník?

Fandilo se tak půl na půl. Na jedné straně, na straně šaten, byli baníkovci, na druhé jsme zase měli fandy my a myslím, že těch vítkovických fandů bylo přece jenom o něco více.

 

Podle dobových záznamů byla atmosféra v Ostravě hodně napjatá už několik dní před zápasem. Vítkovice prý raději zůstaly po zápase v Žilině na Slovensku a do Ostravy se vrátily až těsně před samotným zápasem. Je to tak?

My jsme hráli zápas před tím v Žilině a vedení klubu nám tam naplánovalo takové krátké soustředění. Oznámili nám, že zůstaneme na Slovensku a do Ostravy pojedeme až rovnou na zápas. Asi chtěli, abychom zůstali stranou té nálady, která v Ostravě v té době panovala, protože o tom zápasu, co jsme pak slyšeli, se mluvilo všude, takže my jsme na Slovensku měli klid a mohli se připravit na utkání, měli čistou hlavu. My jsme pak opravdu přijeli na zimák až těsně před zápasem a málem jsme se nedostali dovnitř, protože to bylo lidí a lidí kolem stadionu a všichni se tlačili dovnitř. To bylo šíleně moc lidí a několik tisíc se nedostalo ani do haly.

 

Baník tehdy po 10 kolech vedl tabulku bez ztráty bodu, Vítkovice měly o bod méně. Nebyli jste před utkáním nervózní, přece jen hrálo se o hodně a navíc plný stadion, až šílená atmosféra?

Nemyslím si, že bychom byli nějak nervózní. Pro nás to bylo jako každý jiný zápas. Tehdy se nehrálo play off, ale jenom základní část a každý zápas byl důležitý. Jasně, že tohle střetnutí s Baníkem bylo více sledované a bylo to utkání mezi prvními dvěma týmy. My jsme si v kabině řekli, že chceme vyhrát, že jestli se chceme vrátit do ligy, tak není jiná možnost, než všechno vyhrát, všechny porazit, i ten Baník. A v mužstvu byla taková výborná nálada, parta. Pamatuju, že po každém gólu, který jsme v tom zápase dali, vyskákali na led všichni hráči, i ti, kteří nehráli a byli u střídačky jenom v civilu a radovali jsme se společně všichni na ledě – to se tehdy ještě mohlo. Bylo tam takové sepjetí. Chtěli jsme vyhrát a věřili jsme tomu. Nám se celkem dařilo, my jsme měli taky výborný mančaft. Tam byli kluci, kteří opravdu hráli dobře. My jsme tehdy byli jako mladí, ale i nám to šlo.

 

Derby, to je dnes synonymum doslova bratrovražedných soubojů, šarvátky na ledě, občas i v hledišti. Byl tento klíčový zápas sezony 1960/1961 hodně ostrý?

Ne. Nějaké velké rozbroje na ledě, to nebylo. Sice jsme byli soupeři, ale mimo to jsme byli většinou všichni kamarádi. Pamatuju, že jsem tehdy nechtěně a nešťastně zranil svého nejlepšího kamaráda Vencu Niesnera. Ten hrál za Baník. Srazili jsme se u mantinelu a on si vykloubil rameno a dodneška na to vzpomíná. Ale to nebyl žádný faul nebo záměr. My jsme hráli hokej a rozhodovaly branky, nějaké bitky nebo šarvátky, nenávist, ani na ledě, ani v hledišti, to nepamatuju.

 

Utkání Vítkovice rozhodly třemi góly v závěru druhé třetiny. Když pak zazněl poslední hvizd sudího a vy jste už měli jistotu výhry 4:1, měli jste velikou radost?

Radost po zápase byla velká, my jsme tak nějak už cítili, že když jsme ten Baník porazili, že jsme to zlomili na svoji stranu a že už ten postup máme, jak se říká v kapse. Přece jenom, Vítkovice byly ligový mančaft. Sice v roce 1960 spadly, to jsme ještě my mladí nehráli, ale ten sestup byl těsný. A ti staří borci i pro druhou ligu zůstali, třeba Venca Bubník, Olda Seiml, Láďa Grabovský, Olda Netolička. Ale přišli už i noví, z mistrovského Brna se vrátili Honza Kasper, Zdeněk Návrat. Chytal Pepa Mikoláš. Samozřejmě Mirek Vlach. My mladí, tehdy jako dorostenečtí mistři, jsme přišli do mančaftu, takže se vytvořil opravdu silný tým. Ten postup do ligy jsme si vybojovali zaslouženě.

 

Ještě jedna taková perlička, z dobových záběrů a fotografií je patrné, že oba týmy oblékly barevné dresy, byť odstínově trošku odlišné, vybavíte si, v jakých dresech jste ten klíčový zápas vybojovali?

Já si to přesně nevybavuju. Jednu dobu jsme měli myslím tmavě červené, jindy modré, ono se to tehdy dost střídalo, i barevně, ti před námi měli třeba černo-žluté, červeno-bílo pruhované dresy. Ale jaké dresy jsme oblékli v tom zápase s Baníkem, to si přesně už nevybavím, už je to šedesát let.

 

 

 

Do toho zápasu jsme neztratili bod, vzpomíná na derby 1961 brankář Baníku Josef Sálus

Historické druholigové derby mezi Vítkovicemi a Baníkem v lednu 1961 rozhodovalo o tom, kdo si vybojuje místo v nejvyšší soutěži. Byl to paradoxně hornický klub, který měl před svým železárenským rivalem po deseti kolech náskok. Jak vnímali společnou bitvu městských soupeřů, co stálo za úspěšnou sezonou a jak to vypadalo na stadionu zavzpomínal brankář Baníku Josef Sálus, který těžký zápas odchytal ve svých 18 letech.

 

Sezona 1960/1961 byla v podstatě poslední úspěšnou sezonou hokejového Baníku. Vy jste i přes svůj mladý věk byl brankářskou jedničkou týmu. Jak jste to tehdy prožívali?

Ta sezona byla z naší strany opravdu dobrá. Do zápasu s Vítkovicemi jsme neprohráli jediný zápas, ani jsme neztratili bod. Oproti Vítkovicím jsme měli jednobodový náskok.

 

A právě toto derby mělo vlastně rozhodnout, zda se o postup porve Baník, nebo si o návrat do nejvyšší soutěže řeknou Vítkovice…

Já jsem do týmu přišel čerstvě z dorostu a byl to můj první rok, kdy jsem byl v mužích. Takže to byl pro mě takový těžký zápas. Vítkovice nakonec vyhrály 4:1. A tu sezonu vlastně skončily před námi a vybojovaly si ten postup do ligy.

 

Co konkrétně si vybavíte z toho zápasu po sportovní stránce?

Jak jsem říkal, pro mě to byl těžký zápas. Dlouho to bylo nula nula, až mi pak na konci druhé třetiny dal takovou šťastnou branku Zdeněk Návrat, když nastřelil puk do skrumáže před brankou, puk skončil v brance. A to rozhodlo. My jsme potom ještě hráli na konci sezony odvetu, ta tehdy potom skončila remízou 5:5, ale to už nemělo na fakt, že postoupí Vítkovice, vliv.

 

Čím to, že byl Baník tenkrát tak vysoko a pokukoval po postupu do nejvyšší soutěže?

Měli jsme dobrý tým, ale hlavně nás tehdy trénoval slavný Vovka Zábrodský. Tedy tajně. Oficiálně byl naším trenérem Drahuš Broskevič. Vovka Zábordský mu tehdy tajně sekundoval (někdejší hráč LTC Praha a Sparty Praha, hrající trenér Vladimír Zábrodský byl po sázkařské aféře potrestán dvěma lety zákazu činnosti ve sportu a byl za trest poslán do Ostravy pracovat do dolů. To mu ale nebránilo, aby se stal neoficiálním trenérem Baníku Ostrava, pozn. red.).

 

Zábrodský prý vás trénoval v zápasech prostřednictvím poslíčků – seděl nahoře na zavěšené tribuně a pokud bylo potřeba, poslal vzkaz na střídačku. Je to tak?

No, já jsem býval v zápase na ledě, takže nevím, jestli to tak skutečně bylo. Mluvilo se o tom. A o přestávce sešel vždycky do kabiny a své postřehy nám sdělil, to ano.

 

Pojďme zpět k tomu historickému zápasu – plný stadion, několik tisícovek fandů zůstalo i před ním. Jak vzpomínáte na tuto stránku druholigového derby Vítkovice – Baník?

Bylo to utkání, které bylo beznadějně vyprodáno. Co vím, tak tehdy novináři psali, že tam bylo kolem čtrnácti tisíc diváků. Spousta lidí zůstávala před stadionem, ale pak se části z nich podařilo prolomit takovou dřevěnou boční bránu a díky tomu se ještě další dostali dovnitř nad oficiální kapacitu stadionu.

 

Atmosféra musela být vzhledem k důležitosti zápasu a faktu, že hrají dva týmy z jednoho města, doslova pekelná…

Ona ta atmosféra byla napjatá už před zápasem. Třeba slavný fotbalista Baníku Mirek Wiecek tehdy do novin říkal, že nám fandí a že nám věří, takže se to hodně přetahovalo. Na stadionu to pak, z pohledu fandění, bylo tak půl na půl. My jsme měli fanoušky díky fotbalovému oddílu. Vítkovice zase měly silnou základnu právě kvůli hokeje.

 

Derby bývají vždycky hodně emotivní, panovala v hledišti nebo na ledě nenávistná atmosféra? Vznikaly konflikty, šarvátky?

Já myslím, že ani ne. Na tribunách byly dva tábory fandů. Normálně na naše zápasy – hokejového Baníku – tolik lidí nechodilo, na Vítkovice chodilo mnohem více diváků. My jsme na tom zápase měli hodně fandů právě díky tomu, že přišli fotbaloví fandové. Ale žádné incidenty v hledišti nebyly, žádné potyčky. A ani na ledě žádná nevraživost nebyla. My jsme mimo led byli kamarádi. Například s Honzou Soukupem nebo s Karlem Metelkou, Béďou Berkem, Petrem Janiurkem. Já jsem pocházel z Fifejd, vlastně kousek od zimáku a tam nás vyrůstalo několik hokejistů, většina z nich pak hrála za Vítkovice, vlastně později i já. My jsme byli stejně staří, znali jsme se a i když jsme proti sobě hráli, tak jsme byli kamarádi. Na ledě rozhodně nebyly nějaké animozity, že by to bylo nějak nepřátelské.

 

Barevné fotografie z toho zápasu nejsou, ale i z černo-bílých je patrné, že oba týmy nastoupily v barevných dresech, byť odstínově odlišené. Vzpomenete si, jak to barevně vypadalo na ledě?

My jsme měli tmavě modré dresy. Vítkovice tuším nastoupily v oranžových dresech, které tehdy měly.