Jaroslav Koma zprvu nemohl uvěřit, že si zahraje za Vítkovice

Možná až překvapivý bude pro leckterého fandu rozhovor s novým vítkovickým obráncem Jaroslavem Komou. Rodák z Prešova totiž považuje Ostravsko za svůj domov a hrát za Vítkovice bylo prý jeho velkým snem.

Hned v prvním zápase za Vítkovice budeš mít možnost se postavit proti předešlému zaměstnavateli. Jak se těšíš na duel s Mladou Boleslaví?

Já se těším strašně moc. Ale není to kvůli Boleslavi. Těším se jako na každý extraligový zápas. Tady ve Vítkovicích je to ale pro mě velká výzva. Plno lidí to možná ani neví, ale já jsem tady doma, myslím na Ostravsku. Juniorku jsem začal v Havířově, šest let žiji s přítelkyní v Havířově, máme spolu dvouletého syna. Pokud si někdo dá tu práci a vyhledá si můj první rozhovor po příchodu do Pardubic, tak tam najde větu o tom, že v Česku jsou jen dva kluby, za které bych opravdu chtěl hrát – Pardubice a hlavně Vítkovice. Takže v tomhle se mi sny plní, uvidíme, jak to půjde dál (úsměv).

Po tvé předchozí odpovědi je tedy asi zbytečné ptát se na tvé pocity poté, co ses dozvěděl, že přestupuješ do Vítkovic...

Už když jsem přišel do Havířova, před lety, chodil jsem na skoro každý extraligový zápas Vítkovic jako divák. Už tehdy, jako jednadvacetiletý junior, jsem jen v koutku duše doufal a věřil, že si jednou zahraju za Vítkovice. A mé pocity teď při přestupu? Asi se to ani nedá popsat. Na Nový rok mi zazvonil telefon a bylo mi řečeno, že se mám hlásit na tréninku ve Vítkovicích. Musím přiznat, že první dva dny jsem tomu nemohl uvěřit. To bylo asi jako, když Alenka přišla do říše divů.

Za svou kariéru jsi už vystřídal hodně klubů, jak jsi se s těmi častými přesuny srovnával?

Tak, do extraligy jsem se podíval s Pardubicemi, ale pak se to trochu zvrtlo, dost jsem pak létal mezi kluby. Odehrál jsem někde dva, tři měsíce a poslali mě pryč. Poslední rok byl pro mě docela těžký, protože když začneš sezonu a během ní se posouváš pořád někam jinam, je to hodně nepříjemné. Když se to takhle opakuje několik let po sobě, na sebevědomí to nepřidá. Ale fakt, že jsem se vrátil domů, tak to beru já, že Ostrava a tedy Vítkovice jsou můj domov, mě hodně povzbuzuje. Navíc nejen z hokejového, ale i z rodinného pohledu je to pro mě velký posun. Po roce a třičtvrtě bude mít můj syn doma opět tátu, což je pro mě také důležité.

Ve Vítkovicích už jsi v podstatě týden, naplňují se zatím ta tvá očekávání o vysněném týmu, alespoň pokud jde o první seznámení?

Vítkovice hrály dva roky po sobě finále, takže si myslím, že desátá příčka není pozice, kam tento tým patří. Já myslím, že půjdeme nahoru. Musíme jít postupně, jak se říká, zápas od zápasu a poctivě sbírat body. Myslím, že se tabulka, v našem podání, zlepší. A pokud jde o zázemí, tak to je... to je prostě ČEZ Aréna.

Ty sám osobně se cítíš po prvních dnech ve Vítkovicích jak?

Úplně v pohodě. Fyzicky dobře nebo chvalitebně, protože vždy to může být lepší. A psychicky na výbornou, protože jak jsem řekl, Vítkovice pro mě byly snem. Navíc i to vše kolem, třeba skutečnost, že to mám z domu až k hale za čtvrt hodiny, pokud teda není Rudná zacpaná (úsměv) a samozřejmě i ten pravidelný kontakt s rodinou a malým je úžasný. Takže po psychické stránce opravdu skvělé a teď jen, aby se to přeneslo na led a já byl Vítkovicím prospěšný.

Počet návštěv: 2016, Vydáno: 05.01.2012